
A jsem tu zase…
Většinu času ležím na infuzích, sestřičky, které po dvou letech zase moc ráda vidím (mám pocit, že i ony mě:)), mi nosí jednu infuzi za druhou, vypráví, jak se měly po tu dobu a co je tu nového, která z nich je babičkou, která se přestěhovala, jak jim slouží zdraví, jak tu probíhal lockdown. Je to jako návrat do místa, kde jste zažili nejtěžší chvíle, ale tihle lidé se o vás postarali, ať jste kňučeli bolestmi, brečela, nebo se báli...