Irena PokornáA to nejen tady, na blogu, ale i ve Všeobecné fakultní nemocnici. Na příjmu spočítali, že je to již moje osmá hospitalizace na klinice čelistní a obličejové chirurgie.
MUDr. Machoň, úžasný lékař, se mnou má svatou trpělivost. Má nejen mou plnou důvěru, taky bohužel “věrnost”, ale hlavně můj velký obdiv. Tématu onemocnění čelistního kloubu se v ČR věnuje v podstatě jako jediný. Je to obor podfinancovaný, takže co do nalití peněz do výzkumu a vývoje léčby značně chudý. Ale tenhle člověk se i přesto pohybuje svou kvalifikací a kvalitou práce velmi vysoko. Denně desítky pacientů, od těch ambulantních až po náročné operace, takové, jaké jsem u něj sama absolvovala: nejdřív artroskopie a snahy zachránit klouby, následně bohužel totální náhrada obou. Kdekoli to vyslovím, doktoři na mě hledí jako na přírodní úkaz a osmý div světa.
Pan doktor Machoň je ale nadále skromný, lidský, neustále se dál a dál vzdělávající člověk.
Kdybychom tu neměli takové lékaře, jaké by to bylo? Jakou má zdravotnictví představu o tom, co by se stalo s jeho pacienty. Možná podobnou jako jedna z nejmenovaných pojišťoven, která kdysi argumentovala proti úhradě druhého kloubu tím, že “jeden už máte”.
Nabízí se tenhle stejný argument i pro další párové části těla nebo orgány? Neřekla bych… Ale čelist? No co už, jeden kloub musí stačit…
Nakonec to neobstálo, ale bohužel nejsem jediná, kdo podobné vysvětlení, proč nedostane náhradu, už dostal. A tak se lidé jako tento můj doktor musí kromě všeho ještě starat o přesvědčování pojišťoven, aby pacienti měli nárok na výměnu kloubu.
Kyčle jenom lítají, ale čelist, čert ji vem. Po ní nechodíš, viď…
Když za mnou dnes pan doktor přišel ze sálu, byl laskavý, vše si pamatoval, jako vždy jsem cítila naději. Odkud ten člověk bere tolik sil, říkám si?!? Není vyhořelý, není arogantní ani povýšený (ač zrovna on by být mohl), je stále stejný, jak když jsem k němu přišla před deseti lety poprvé.
Ano, před deseti lety…
Bohužel ještě nikde na světě se nepřišlo na to, jak zbavit pacienty chronických bolestí v obličeji, které se často dostavují právě v souvislosti s onemocněním čelistního kloubu. Výměna kloubu vyřeší jeho funkčnost. Člověk se může najíst, může normálně mluvit, může všechno. Ale bolí ho to. A proč? Nikdo přesně neví. Na neurochirurgii mi nedávno řekli, že se nemohu divit, “po totálce přece”. Ale já trpěla jak zvíře i před ní.
Takže co je to?
Vysoká inervace v oblasti hlavy? Propojení až do ucha, směrem k uzlinám, svalové napětí v důsledku bolesti, nebo v mém případě zánět? A nebo Fantomové bolesti? Možná všechno dohromady, možná něco jiného.
Ale znám to a žiju to a deformuje mi to život od podlahy…
Teď jsem tu hospitalizovaná “jen” na analgetickou terapii, což je úžasný, že to pacient dostane nabídnuto – opět dr Machoněm. Doma i na opiátech už se mnou bolesti zase cloumají a jak každý revmatik či “totálkář” ví, tak podzim je roční období plné barev a bolestí.
Většinu času ležím na infuzích, sestřičky, které po dvou letech zase moc ráda vidím (mám pocit, že i ony mě:)), mi nosí jednu infuzi za druhou, vypráví, jak se měly po tu dobu a co je tu nového, která z nich je babičkou, která se přestěhovala, jak jim slouží zdraví, jak tu probíhal lockdown. Je to jako návrat do místa, kde jste zažili nejtěžší chvíle, ale tihle lidé se o vás postarali, ať jste kňučeli bolestmi, brečeli, nebo se báli.
Zbylý čas se vynořují vzpomínky, které na tohle místo mám. Ne všechny jsou tak milý, je to koneckonců jasné, že tu narazíte i na větší či menší blázny i mezi personálem i mezi pacienty. Vybavila se mi jedna holčina, kterou jsem poznala při první hospitalizaci na stomatochíře… Měla tehdy jako jediná v republice vyměněné oba klouby. Já byla na své první artroskopii a říkala jsem si, jak je statečná, že to vydržela a zvládla. Byla mého věku, už tehdy v invalidním důchodu, sem se vracela na analgetické terapie. Tehdy se dávaly ještě klouby konfekčních velikostí: S, M, L, no vážně, nesmějte se :)) Tudíž šance, že vám kloub “padne” a nebude vás do smrti bolet huba, byla dost mizivá. Já už jsem naštěstí dítě nové doby a klouby mám na míru.
No a tahle Andy to tu zažila všechno od profi počátků léčby čelistních kloubů. Znala tu každý centimetr, všechny z personálu, pacienty, pomocný personál. Chodily jsme tehdy na tajno na pokec na chodbu spolu s holkami z Béčka (stomato onkologie, místo, kam se nikdo nechce dostat) a vyslechla jsem si tolik příběhů, až mě mrazilo… Deformace obličejů z nádorů, zlatý stafylokoci v kosti, často smrťáky… Ale tihle lidé byli tak stateční! Obdivovala jsem to.
Tehdy, před devíti lety, to bylo všechno ale strašně vzdálené, nebála jsem se, že by se mě něco z toho mohlo týkat. Byla jsem tu na otočku, první invazivní léčba, ale brala jsem to jen jako “dovču”, ze které jsem se těšila zpátky do práce. Tou jsem žila.
Dnes tu jsem v roli druhé Andy. A vidím, jak se tu rodí další “Andy” – pomáhají nováčkům, uklidňují je, hladí je po hlavě s rozřezaným obličejem, podpírají je před převazovnou, rozesmívají je u táců s jídlem označeným “MIX” (čili běžné jídlo, ale namixované s teplou vodou, osobně tomu říkám místo “snídaně na vidličku” “řízek do brčka”), povídají si s personálem.
Mimochodem, Andreo, kdybys náhodou narazila někdy na tenhle článek, prosím, ozvi se mi! Doufám, že jsi v pořádku, holka statečná…
Dalo by to všechno na knihu, že?! Což víte, že je něco, co je v plánu, ale zároveň je to něco, co jsem se v létě rozhodla pozastavit.
Nezvládala jsem psát tolik, kolik od mě kurz psaní vyžadoval. Prvně v životě jsem nebyla “premiant” třídy a ocitla jsem se na chvostu. Hodně zajímavá zkušenost pro člověka, který byl zvyklý, když vše frčí slušnou rychlostí, který neměl rád, když někdo moc zdržuje, a který bez okolků protáčel oči, když na jakémkoli kurzu někdo z účastníků pronesl pitomost, nerozuměl tématu nebo byl jakkoli jinak mimo. Většinou šlo o kurzy v oblasti psychologie a sociální práce a tím člověkem jsem byla já. V duchu jsem kolikrát na adresu dalších studentů říkala, “když tohle nevíš, tak tu práci radši nedělej”…
A ejhle. Psaní knihy, já na svém prvním velkém kurzu za dobu nemoci a invalidního důchodu a než jsem se stihla nadechnout, už jsem byla v roli těch, které jsem kritizovala.
Jak je to přísloví? “Odříkaného chleba největší kus?” Nebo: “Na každého jednou dojde?” Či “Jak se do lesa volá…”
Ale ať nejsem jako teta Kateřina ze Saturnina. Jednoduše řečeno jsem si naběhla a život trochu profackoval moje ego.
Když ostatní psali svou osmdesátou stránku, já byla s vyplazeným jazykem na čtyřicáté, moje kniha měla sice vizi a náplň, ale já neměla ten správnej “kumšt”, sílu ani soustředění. Opiáty bystré mysli moc nepomohou…
Zažila jsem si těžký rozhodování. Když jsem si před dvěma lety prošla prvním smířením s nemocí, možná jen první vlnou smíření, chytila jsem se představy, že budu psát. Ale nestačil mi blog, nestačily mi povídky, musela jsem si dle starého způsobu života nastavit ambiciózní cíl. Sice jsem všude možně psala o tom, jak už jsem ambice opustila, jak vím, že mě ničily, jak přispěly k mé nemoci, ale…
Tak jsem si i ze psaní vytvořila sama na sebe další bič.
Nemoc mi to ale moc dlouho netolerovala a netrvalo mi dlouho, abych si to uvědomila a psaní na chvíli pozastavila. A srovnala si v hlavě, jak to s těmi hodnotami teda je…
Vážně bych nemohla být “hodnotný a dobrý člověk” (pozn.: Co to vlastně znamená?) prostě jen tak? Musím stále něco dokazovat? Komu vlastně? Je to vize a touha napsat knihu, nebo je to pozérství?
Do toho mi umřel pes (o tom ale až jindy), dekompenzovala se mi nemoc a oživila se mi nějaká historická traumata, kterým jsem dlouho nechtěla věnovat pozornost. Doma jsme si se ženou také docela “hrábly”, prostě léto jako báseň.
A pak? Pak jsme si pořídily štěně. Výborný nápad, když nemáte sílu postarat se ani sami o sebe. Ale ta síla se někde objevila. Znáte to, ne? Potřeba postarat se o někoho jiného, to je něco, co člověka aspoň částečně zvedne. A tak jsem začala.
Začala jsem malého Akimka trénovat, začala jsem s ním hodně chodit ven do přírody, začala jsem se vídat s pejskaři místo s kolegy psychology. A hlavně! Přestala jsem “dokazovat”.
Vrátila jsem se sama k sobě, k přírodě, k lásce ke psům.
Ano, blog stál a zel prázdnotou. Věděla jsem, že se k němu jednou vrátím. Jen jsem netušila kdy. Co jsem si ale uvědomovala jasně, že se k němu musím “chtít” vrátit. Ne proto, aby z něj časem byla kniha, ne proto, abych spasila svět nás lidí žijících s chronickou nemocí, ne proto, aby se stal “blogem roku”, nebo kvůli jinému velkolepému důvodu. Ale proto že sama chci.
Chtěla jsem vždycky žít jako lidé typu doktora Machoně nebo sestřiček tady. A chvíli (17 let) jsem tak i žila, možná jsem “jen” nebyla tak nepostradatelná. Od rána do noci žít svým posláním, dávat do toho všechno, zachránit aspoň kus světa. Pomáhání, nejvyšší profesní kvalita, vize, směr, výkon, adrenalin, běh… Jenže já nejsem jako dr. Machoň 🙂 Kromě zjevných rozdílů 😀 je tu jeden základní. On si přes všechno drží odstup, klidné tempo, nadhled, emoční stabilitu. Jedině tak totiž může každý den pomáhat lidem, jako jsem já.
