Irena PokornáDěkuji Daně Emingerové za tenhle “domácí úkol” z tvůrčího psaní!:) Napsat bajku byla výzva, zábava a úplně jiné psaní. Díky, Dano!
Kocourek Mourek nebyl vůbec tuctový kocour, ba naopak. Tolik se o sebe bál, že raději celý život jen chodil způsobně po pěšinkách, nikde neprolézal a nikam neskákal jako ostatní kočky. Už se u toho ale moc nudil a záviděl jim jejich odvahu. Když se tak jednou při podvečeru vytratil zase ven na malou bezpečnou obchůzku, potkal starého Moudrého Kocoura:
“Pěkný dobrý večer vinšuju, pane Moudrý Kocoure!”
“Dobrej, dobrej, chlapče! Copak se tu tak poflakuješ jen tak při zemi?”
“Víte, pane Kocoure, já se moc nudím. Nemohu chodit po střechách, abych neupadl, nemohu lézt po stromě, abych si neublížil, a tak jen chodím po chodníčkách a je to hrozná otrava,” kňoural Mourek.
Starý Kocour zavrtěl hlavou: “I ty hlupáčku, copak ty nevíš, že my kočky máme právě proto sedm životů?” Protáhl si zatuhlé revmatické tlapky a pokračoval důležitě ve své řeči: “Právě díky tomu můžeš bez obav všude prolézat a poskakovat a nemusíš se vůbec ničeho bát, životů máš beztak ještě na rozdávání.”
Mourkovi zazářila očka, slušně poděkoval a nemohl se dočkat, jak se hnedka ráno pustí do všeho, z čeho míval strach. A opravdu, od druhého dne se z vystrašeného Kocourka stal neohrožených akrobat. Kdekoli byl, tam dělal všemožné triky a speciální skoky a na chůzi po cestičkách už docela zapomněl. Tu udělal salto pozadu z vysokého lešení, tu předvedl několikanásobnou rotaci ze třetího patra domu, tu se přehoupl v řadě topolů z jednoho stromu na druhý. Už se vůbec nenudil a obavy o sebe byly ty tam.
Až když se jednoho pozdního večera vracel unavený po římse domů, uklouzla mu tlapka a jak dlouhý tak široký se rozplácl vedle paneláku. Uhodil se u toho do své malé chlupaté hlavičky, až se mu v ní všechny počty pomotaly! “U všech svatejch koček!”, zaječel! “Tohle byl nejspíš už můj SEDMEJ smrťák a přece jsem furt naživu! To znamená…” utichl a přemýšlel… “to znamená, že jsem nesmrtelnej!” Vytřeštil oči fascinovaný tím velkým zjištěním. Jak tam tak vyjeveně seděl a pozoroval zbylé hvězdičky, co mu běhaly okolo hlavy, objevila se vedle něj stará Moudrá Kočka.
“Copak tu tak uprostřed noci sedíš, kocourku?”
A Mourek byl tuze rád, že ji potkal, a pověděl jí úplně všechno. O setkání s panem Moudrým Kocourem, o sedmi životech, o všech kaskadérských kouscích a jiných divočinách, co vyváděl, a také o tomhle svém osmém životě a o své nesmrtelnosti.
Stará moudrá kočka protočila panenky, založila si ruce v bok a důrazně pronesla: “Ty blázínku! Tomu pomatenému starému bručounovi nemůžeš věřit! Všichni vědí, že nemá všech pět pohromadě. Každá kočka má DEVĚT životů, to dá přeci rozum. Už jen jeden ti tedy zbývá, Kocourku, dobře ho střež!”
Mourek slušně poděkoval, protože to byl dobře vychovaný kocourek, a celý smutný, že není nesmrtelný a teď už může doopravdy umřít, se vydal domů. Šel raději opět velmi opatrně a pomaloučku, aby si nevyplýtval poslední život, ale v duchu začal životy ještě jednou přece jen přepočítávat:
“…první život – pád z balkonu, druhý život – nepodařený skok z větve na větev, třetí život….” Ale jak tak počítal, nerozhlédl se na přechodu a najednou „bumprásk!” a přejelo ho auto. A tak nebohý Kocourek Mourek přišel o život, aniž by věděl, o kolikátý vlastně…
PONAUČENÍ: Žij plně život, který máš, další ti nemůže slíbit ani ten nejchytřejší kocour.
