Irena PokornáR. 2005, když jsem poprvé byla na dlouhodobé neschopence🤕 (tehdy se tomu, co mi bylo, ještě neříkalo revmatoidní artritida, ale “únavový syndrom“), začala jsem psát ✍🏻 básně (dost pochmurného ladění🤷🏻♀️)“Básnířskou“ kvalitu a dovednost raději nechci hodnotit… 🤫 Ale ráda bych se s Vámi o ni podělila, zpětně ji vnímám jako stále aktuální a vidím v ní podstatu toho, co nesmí člověk kvůli nemoci udělat: čekat na zázrak a nevidět ty, co se denně dějí… Leč, zpětně chápu, jak je těžké při velkém vyčerpání a po kolapsu tohle vědět…
„ČEKÁNÍ NA ZÁZRAK“
Brodí se jedna noha za druhou,
Ona
hledajíc vesmír,
brodíc se travou,
jíž nevnímá,
stromy nevidí,
vůni necítí,
čeká…
Čeká na zázrak,
zázrak z vesmíru,
Bože, dej,
dej krásu,
dej volnost,
dej klid,
dej život…
A dál se brodí,
brodí se vodou,
voda se třpytí,
slunce svým svitem hladí
a ona nevidí,
nevnímá,
zázrak jen čeká,
oči vzhůru upírá
k tomu chrámu nebeskému,
leč
oblohu nevidí,
hvězdy nesvítí pro oči její,
oči jen pro zázrak má.
Nepřichází…
Bože, jsi? Kde jsi? Neslyšíš mě?
Kam se ztratil
ten zázrak,
kde je milost Tvá?
Lidi potkává,
jejich pohledy nevnímá,
jejich slova neslyší,
jejich dotyky necítí,
na zázrak čeká dál.
Je konec.
Život uběhl
čekáním jen
a na loži smrtelném,
s žalem hlubokým,
tam slyší Jeho hlas,
tam zázraky spatří,
však v minulosti své…
Vzpomíná.
Už ví.
To ta vůně,
louka zelená,
stromy okolo,
kaluže pod nohami,
hvězdy svítící,
lidská slova, dotyky,
to
to byly ty zázraky!
Kéž to vidět a cítit…
Kdysi, tenkrát…
Nyní jen vzpomíná,
myšlenky a obrazy zázraků přehlédnutých,
uvědomění života ubohého,
za nebe se dívajíc
a zázraky čekajíc
život uplynul, zmizel…
mizí, mizí, mizí…
vytratil se…
Oči pro pláč
suché však
otevřeny zůstaly…
Smrt přišla
a zázraky vzala,
aniž by si jich Ona
nevidoucí všimnula.
(Irena Pokorná, r. 2005)
