Psát knihu je jako učit se novému řemeslu. Je to nádhera, je to dřina, mnoho potu a někdy i slz, ale to štěstí, když se daří, to bych vám přála zažít!🙏🏻📖❤️ S lehkým ostychem, ale i pýchou s vámi chci sdílet jednu z kapitol.
Irena Pokorná119x
Už toho jako pacient, myslím, fůru vím, umím a mám dost odžito, koneckonců tak jako mnoho z vás, kdo jste také nedobrovolně...
Irena Pokorná412x
Letmé setkání se s básnickým obdobím před 14ti lety a jedna vzpomínková báseň... Je prima uvědomit si, kolik cesty člověk ušel od tehdejší těžké doby plné prvních setkání s nemocí...
Irena Pokorná232x
V průběhu celých dvou let mě myšlenky opakovaně vracely k otázce, jakou roli a místo mám mezi svými blízkými jakožto člověk, který je vážně nemocný a v důsledku toho „vypadává“ z běžného života běhu. Jak moc dopadá moje onemocnění a zdravotní limity na moje přátele a blízkou rodinu? Mohou tyto dříve velmi intenzivní vztahy zůstat nadále oboustranně vyrovnané a naplněné? Mám vůbec jakožto nemocná a mimo veškeré dění svým blízkým co „nabídnout“?
Irena Pokorná470x
Sedím druhým rokem na židli, která má jen dvě nohy. Kinklá se pode mnou, někdy víc, jindy méně, ale přesto je třeba tak neustále vyvažovat a chytat balanc. A samozřejmě také pečovat o dvě zbývající nohy, o které je můj současný život plně opřený. Jsou obě pevné, ale nemoc už párkrát zkusila jejich dříve zdravé silné dřevo prožrat a udělat v nich dírky jako od červotoče. Jinými slovy, nesmím usnout na vavřínech a nechat vše plynout beze snahy a starosti o svou “židli”...
Irena Pokorná672x
Když není kontrola a motivace z venku (zaměstnavatel čekající na odevzdání práce, klient v čekárně, nebo dítě ve školce), tak musí přijít motivace zevnitř. Ale je nějaký způsob, jak ji podpořit?👀
Irena Pokorná890x
