Většinu času ležím na infuzích, sestřičky, které po dvou letech zase moc ráda vidím (mám pocit, že i ony mě:)), mi nosí jednu infuzi za druhou, vypráví, jak se měly po tu dobu a co je tu nového, která z nich je babičkou, která se přestěhovala, jak jim slouží zdraví, jak tu probíhal lockdown. Je to jako návrat do místa, kde jste zažili nejtěžší chvíle, ale tihle lidé se o vás postarali, ať jste kňučeli bolestmi, brečela, nebo se báli...
Irena Pokorná106x
Už toho jako pacient, myslím, fůru vím, umím a mám dost odžito, koneckonců tak jako mnoho z vás, kdo jste také nedobrovolně...
Irena Pokorná689x
Letmé setkání se s básnickým obdobím před 14ti lety a jedna vzpomínková báseň... Je prima uvědomit si, kolik cesty člověk ušel od tehdejší těžké doby plné prvních setkání s nemocí...
Irena Pokorná464x
V průběhu celých dvou let mě myšlenky opakovaně vracely k otázce, jakou roli a místo mám mezi svými blízkými jakožto člověk, který je vážně nemocný a v důsledku toho „vypadává“ z běžného života běhu. Jak moc dopadá moje onemocnění a zdravotní limity na moje přátele a blízkou rodinu? Mohou tyto dříve velmi intenzivní vztahy zůstat nadále oboustranně vyrovnané a naplněné? Mám vůbec jakožto nemocná a mimo veškeré dění svým blízkým co „nabídnout“?
Irena Pokorná655x
Sedím druhým rokem na židli, která má jen dvě nohy. Kinklá se pode mnou, někdy víc, jindy méně, ale přesto je třeba tak neustále vyvažovat a chytat balanc. A samozřejmě také pečovat o dvě zbývající nohy, o které je můj současný život plně opřený. Jsou obě pevné, ale nemoc už párkrát zkusila jejich dříve zdravé silné dřevo prožrat a udělat v nich dírky jako od červotoče. Jinými slovy, nesmím usnout na vavřínech a nechat vše plynout beze snahy a starosti o svou “židli”...
Irena Pokorná933x
Když není kontrola a motivace z venku (zaměstnavatel čekající na odevzdání práce, klient v čekárně, nebo dítě ve školce), tak musí přijít motivace zevnitř. Ale je nějaký způsob, jak ji podpořit?👀
Irena Pokorná1153x
