Irena PokornáV našich životech nastávají situace, kdy nás zaplaví silná emoce, ale potřebujeme ji v tu chvíli udržet pod kontrolou. Vezměme si pro příklad třeba vlnu vzteku, který cítíme oprávněně, ale příliš se nehodí ho teď a tady ho pustit ven. Ať už v nevhodné chvíli doma s partnerem, s přáteli, v zaměstnání při komunikaci s kolegy, nebo šéfem, při setkáních se známými, či širší rodinou, ale i třeba v kontaktu s cizími lidmi: při řízení v autě, při nákupech, nebo při jednání na úřadu.
Všem těmto situacím je společné to, že výbuch našich emocí by způsobil menší či větší průšvih, a je pro nás důležité emoce pro tu danou chvíli zdravě ovládnout. Zároveň je ale důležité si uvědomit, že tím vše nekončí. S emocemi musíme umět konstruktivně naložit dál, jinak se v nás ukládají jako pára v papiňáku, který dříve nebo později bouchne, a tento stav škodí nejen naši psychice, našemu zdraví, ale i našim vztahům.
SVÉ EMOCE MUSÍME NEJPRVE DOBŘE POZNAT
Vztek je pouze jednou z emocí, které zažíváme, a leckdy nepotřebujeme zpracovat jen jej, ale také další emoce: radost, smutek, strach, úzkost, bezmoc, vina, ale i stud, bolest aj. Proto, abychom uměli s emocemi dobře nakládat, měli bychom je sami u sebe v první řadě dobře poznat, chápat jejich původ a význam, umět si k nim vytvořit zdravý postoj a následně je konstruktivně projevit.
Každý z nás je trochu jiný, a to zejména ve smyslu temperamentu a míry citlivosti. Někdo zažívá emoce silné, jiný zase mnohem slabší, někdo reaguje navenek prudce, jiný si shromažďuje emoce uvnitř sebe. A pro každého z nás se každá emoce pojí trošku k něčemu jinému, a to základě životní zkušenosti, naší individuality a také na základě toho, co nás doma rodiče naučili.
JAK EMOCE VZNIKAJÍ A PROČ JE MÁME?
Ač se nám to nemusí tak zdát, emoce nám vždy ale sloužily jako náš „pomocník“ pro to, abychom byli schopni rychle zareagovat/odpovědět na vnější události a podněty, které mají význam pro naši životní pohodu. Jak sami znáte, emoce jsou mnohem rychlejší než rozum, který situaci vyhodnocuje komplexněji, komplikovaněji a pomaleji a neprojevuje se natolik fyziologicky jako emoce: emoce cítíme v těle v podobě změněného tlaku, tepu, dechu, v podobě pláče, bolesti hlavy nebo pocení, či v potížích v trávení.
I slovně jsme se naučili emoce popisovat na úrovni těla: „bodá mě z toho u srdce“, „mám knedlík v krku“, „nohy mi ztěžkly, jako by byly z olova“, „mám pocit, že vyskočím z kůže“ apod. Emoce nám jednoduše řečeno ukazují, jak se v dané situaci a kontextu máme, jestli je nám příjemný, nepříjemný, jestli nás ohrožuje, je nám ku prospěchu nebo nikoli. Emoce nás vede následně k reakci navenek a ukazuje náš emoční postoj k dané situaci.
EMOCE NEJSOU DOBRÉ NEBO ŠPATNÉ
To, jak umíme s emocemi zacházet, nás z většiny naučila naše původní rodina a společnost. Doposud se setkáváme s informací, že „emoce nemáme cítit“, nebo že „některé emoce jsou dobré (radost, láska apod.) a jiné jsou špatné (vztek, smutek aj.)“. Prvním krokem je, abychom tento postoj změnili a přijali, že emoce jsou součástí nás samých a velmi je v životě potřebujeme.
Pokud toto nenastane, emoce z našich životů rozhodně nezmizí, jen se promění v jinou emoci, nebo v něco potlačeného či něco nevědomého, co nás ovládá, aniž bychom si to uvědomovali. Ve výsledku dopadá toto buď na úkor nás samotných v podobě dlouhodobé nespokojenosti, frustrace, psychických či psychosomatických onemocnění, a nebo na úkor našich vztahů v podobě nereflektovaného chování (např. vzteklého chování, výčitek, zlehčování, cynismu, chování se v roli oběti apod.), které škodí nám samotným i okolí.
JAK TEDY S EMOCEMI NAKLÁDAT?
Emoce zažíváme psychicky a ve svém těle a máme instinktivní potřebu je projevit navenek. Pokud tomuto stavu umožníme nekontrolovaný průběh, tak impulsivně začneme křičet, plakat, obviňovat, hádat se, chovat se agresivně, nebo se naopak stáhneme do sebe, emoce maskujeme, utíkáme před nimi apod. Jak sami tušíte, není ideální ani emoce zadržovat, ale ani je pouštět ven naprosto bez kontroly. Jaká je tedy ta ideální cesta?
V první řadě se naučme emoce u sebe rozlišovat a pojmenovávat je: nejprve v duchu, sami pro sebe, následně navenek vůči druhému. Je potřeba se naučit sobě samým rozumět, ve smyslu toho, co u nás kterou emoci vyvolává a že je přirozené tyto emoce zažívat. Také je rozhodující umět poznat, jestli např. pociťovaný vztek je opravdu projevem zloby, nebo za sebou skrývá bezmoc, dlouhodobou frustraci, nebo únavu či jiný fyzický nekomfort.
Obdobně je třeba rozumět i dalšími emocím a tomu, s čím se opravdu pojí. Toto porozumění nám nabízí šanci na změnu, jak s emocí naložit – jak vůči sobě samotným, tak vůči okolí. Rozumíme-li tomu, co prožíváme, můžeme tomu druhému (dospělému, ale i dítěti) emoci srozumitelně a konstruktivně sdělit. Okolí tak může reagovat opravdu na nás: jinak působí např. na partnera, když mu řekneme „Jsem rozzlobená, protože mě dítě celý den neposlouchá, a potřebuji, abys mi pomohl“, než kdybychom na něj začali křičet už mezi dveřmi, že jde domů pozdě a že nám vůbec nerozumí.
Obdobně můžeme komunikovat i s malým dítětem, kterému má smysl říci „Jsem teď naštvaná, protože jsme se domluvili, že uklidíš, a ty jsi to neudělal“, místo toho, abychom na něj začaly křičet. Leckdy ale nestačí vlastní emoce pouze pochopit a pojmenovat, ale potřebujeme je ze sebe později dostat: vybrečet se, vyvztekat se apod. Najděme si pro to prostor, který nám pomáhá: být s emocí o samotě, sdílet ji s partnerem, jít si zasportovat apod.
Někdy se nám také nepodaří emoci pustit v podobě, v jaké bychom si přáli, a místo toho se reaktivně rozpláčeme, vyčítáme, vztekáme se apod. Koneckonců i toto je přirozené a nemá smysl si to vyčítat. Mnohem užitečnější je vrátit se k oné situaci a dotyčnému vysvětlit, co se s námi dělo, nebo děje, nebo prostě jen vysvětlit, že teď prostě potřebujete plakat. Koneckonců podle našeho vzoru se i naše děti učí s emocemi zacházet sami do budoucna.
A zároveň to, jak umíme pracovat s vlastními emocemi, určuje to, jak jsme empatičtí k druhým a jak k nim umíme být k chápaví a vnímaví.
STRUČNÝ NÁVOD NA KONEC
Nakonec si pojďme říci, co dělat, když je emoce v tu danou chvíli moc silná a nejde ji ihned uchopit do žádaného „tvaru“. Jedná se zejména o emoce, kterým říkáme afekt, které jsou bezodkladné, zaplaví nám naši mysl plně a jsme v situaci, kdy je potřebujeme udržet pod kontrolou ihned:
- získejte krátký čas a dýchejte (počítejte, do deseti, nebo od padesáti směrem k nule, odejděte s komentářem, že potřebujete chvilku) – už tím samotným emoce ztrácí na intenzitě
- zamyslete se, o jakou emoci (emoce) se jedná, kde je v těle cítíte a prožíváte a pokud jste sami, chvíli s emocí pobuďte v klidu a bez jejího hodnocení (pokoušejte se tak nakládat i s drobnými emocemi všedních dní, potom nebudou přerůstat v tyto afekty), také nezapomeňte dále dýchat, nebo si zkuste párkrát zívnout (zívání vede k uvolnění stejně jako pláč nebo smích)
- máte-li ještě čas, pojmenujte si pro sebe, co emoci spustilo, k čemu se váže, co vám sděluje, co byste potřebovali, aby se stalo (něco druhému sdělit, něco změnit, či získat, naplnit některou z běžných potřeb, pustit emoci ven apod.), pokud se potřebujete vrátit do kontextu, který jste opustili, udělejte tuto rekapitulaci později
- vraťte se a je-li to potřeba a chcete-li, pojmenujte druhému, co se s vámi stalo, nebo se s vámi děje (viz předchozí text)
- najděte si později prostor pro ventilaci emoce (při vzteku pomáhá fyzický pohyb – doslova se vybít, rozšlapat petláhev, jít si o samotě zakřičet z plna hrdla, leckdy se vztek v průběhu ventilace promění v pláč nebo smích, což je obojí velmi úlevné)
- udělejte opatření do budoucna (viz bod 3) – zapamatujte si tuto zkušenost, to, co vám pomohlo, co fungovalo a udělejte vámi pojmenované potřebné reálné kroky
- pochvalte se a oceňte na sobě, jak jste situaci zvládli (bez ohledu na dokonalost).
