Jak s dětmi mluvit o smrti

Smrt vždy vzbuzovala v lidech obavy. Přesto v časech před moderní společností byla smrt viditelnou součástí životů mnohem více než nyní. Děti tak byly v rodině přímými svědky a účastníky všech fází života: narození, život i úmrtí. Nyní smrt z našich životů více vytěsňujeme, máme tendenci ji tabuizovat a nebýt s ní v přímém „kontaktu“. O to těžší potom je ji přijímat a zprostředkovávat ji dětem jakožto přirozenou etapu běhu života.

Když někdo blízký zemře, dříve či později přijde dospělému na mysl logická otázka: “Jak to říci dítěti?” Je moc důležité si tuto otázku položit a nepropadnout dojmu, že „dítě tomu stejně nerozumí,“ anebo že „bude lepší jej sdělení ušetřit.“ Není tomu totiž tak! Naopak nám pomůže se na toto sdělení dítěti připravit a vytvořit bezpečný prostor i pro následný proces truchlení u dítěte, i u nás samotných. Oba procesy mohou probíhat odlišně a dospělý tak potřebuje co nejlépe projít vlastním zármutkem a ztrátou a zároveň tímto provést i dítě, dle jeho potřeb a dle jeho vnímání a prožívání situace.

V tomto kontextu stojí za připomenutí, že ať už jde o jakoukoli ztrátu, kterou člověk utrpí, reakce na ni probíhá v tzv. pěti fázích smutku (viz známý a uznávaný „Model Küblerové-Rossové“): 1. popírání, 2. hněv, 3. smlouvání, 4. deprese a 5. smíření. Takto probíhá právě i reakce na úmrtí blízkého člověka a uvědomění si jednotlivých fází, ve kterých se člověk postupně ocitá, může být úlevným momentem porozumění, proč zažíváme to, co nyní zažíváme a že je to „v pořádku“.

"MILOSRDNÁ LEŽ NIC NEŘEŠÍ, ŘÍKEJME DĚTEM PRAVDU"

U rodičů a dospělých panuje zdravá potřeba dítě chránit od velké zátěže a „hrůz“ vnějšího světa. Což je bezpochyby v pořádku. Avšak existují výjimky a mezi ně patří i téma smrti. To, jak se bude dítě se smrtí vypořádávat ve své dospělosti a v budoucím životě je totiž značně ovlivněno právě tím, jak se zacházelo se s tímto tématem doma. A vzhledem k tomu, že smrt je součástí naší existence, je to něco, před čím dítě uchránit nelze a neměli bychom o to usilovat.

Obecně platí, že milosrdné lži, nebo zavádějící sdělení typu „dědeček usnul“, „odešel“ apod., jsou pro děti znejišťující a matoucí. Děti do určitého věku vnímají podstatu sdělení v konkrétní podobě, nikoli metaforicky: mohou potom čekat, že se dědeček (či kdokoli, kdo zemře) vrátí, probudí, nebo mohou naopak mít strach, že když někdo „odejde“ (do práce, do školky), tak už se potom nevrátí apod. Říci tedy pravdivou informaci je tou nejlepší cestou, ať už se to může nám dospělým zdát jakkoli „tvrdé“. Dítě tak není uvedeno do nejistoty a zmatku a může nad situací mít alespoň částečný pocit kontroly v podobě informovanosti a za naší pomoci se může následně s úmrtím zdravě vyrovnat. Zároveň tak dítě vnímá, že se nejedná o tabu, ale že je možné o smrti mluvit.

Volba slov samozřejmě má odpovídat věku dítěte, jeho stupni zralosti, jazyku a chápání, bezpochyby není potřeba zacházet do detailů, které by se vám zdály přesahující bezpečí dítěte. Ale je možné podat jasné vysvětlení, např. že již babičce netlouklo srdíčko a zemřela, nebo jakýkoli popis, který dítěti osvětlí fakt, že dotyčný již nežije.

U tragických úmrtí jako jsou autonehody, zločiny nebo sebevraždy je na místě také pravdivost, samozřejmě zformulovaná bez nevhodných detailů a tak, aby nebyla pro dítě „děsivá“. Vždy je zde totiž riziko, že když pomlčíme, tak dítě informaci dozví někde venku a rodiče tak ztratí na důvěře a též nebudou mít možnost podat dítěti sdělení jako první a tou nejvhodnější formou.

"DĚTI VNÍMAJÍ EMOCE DOSPĚLÝCH A ATMOSFÉRU DOMA"

Bezpochyby je složité, když se úmrtí dotýká všech zúčastněných, tedy jak rodičů, tak dětí, a když jde o někoho blízkého všem. V kontextu smrti se dospělí sami nejen ocitají v krizi v kontextu ztráty onoho člověka, ale dotýkají se také tématu vlastní smrtelnosti, životní nepředvídatelnosti a dalších podprahových témat, které máme se smrtí spojeny. Do rodinné atmosféry tak vstupuje nejen smutek, bolest, ztráta, ale i úzkost, nejistota a existenciální tíseň.

Aby dítě i dospělí mohli doma s tímto vším bezpečně „být“ a necítili se zavaleni těžkou atmosférou, je podstatné mít se čeho „chytit“. V těchto chvílích pomohou zdánlivě obyčejné praktické okamžiky, jako udržování běžného chodu domácnosti, každodenního rytmu, řádu, úkonů a činností. Tyhle hmatatelné jistoty potom mohou vyvážit atmosféru neuchopitelnosti a chaosu, a to jak pro dítě, tak pro dospělého.

Jak jsme si řekli, když dospělý truchlí, prožívá přirozeně řadu emocí. Není cílem emoce skrývat, naopak dítě potřebuje mít zkušenost, že prožívat a ventilovat emoce je v pořádku. Zároveň je občas jednodušší, když si rodič zaplavený smutkem odejde poplakat do ložnice a dítě dostane „jen“ informaci, že „maminka je smutná, potřebuje chvíli být sama a za chvíli ale přijde.“ To je jeden ze způsobů, jak chránit dítě ve chvílích, když nás emoce doslova přemůžou.

"POMÁHEJME DĚTEM S TRUCHLENÍM A LOUČENÍM"

Na začátek je nutné říci, že každé dítě se se smrtí vyrovnává jinak a různě dlouho. Záleží na individualitě dítěte, na tom, kdo zemřel, jak významný a blízký člověk to pro dítě byl. Některé děti se potřebují vypovídat, jiné více mlčí, jiné potřebují hodně vzpomínat, jiné ventilují emoce snadno, jiné méně. Někdy si děti uvědomují, že člověk zemřel, až postupně, když jej nevidí. To vše poznáme ale až ve chvíli, kdy se dítě se smrtí setká. A je na nás dospělých, abychom byli dostatečně vnímaví k individualitě právě toho „našeho“ dítěte.

V první řadě všechny děti potřebují naši blízkost a citlivost k jejich prožívání ztráty. Je důležité, aby se dítě cítilo přijímané se svými myšlenkami a emocemi, aby bylo ujištěno nejen o naší lásce, ale i o podpoře a otevřenosti k jakýmkoli otázkám, prožitkům a potřebám. Někdy nás děti mohou zaskočit tím, jak o smrti uvažují, nebo jak a na co se ptají. Nejsme tu ale od hodnocení, „co se má, nebo nemá“ říkat, cítit a na co se smí ptát a odpovídat. Jsme tu pro ně se vším všudy.

Měli bychom pravdivě a srozumitelně odpovídat na jejich otázky, legitimizovat pocity, které dítě má, dát dítěti prostor a čas pro to, co potřebuje. Podstatné je, aby dítě vědělo, že může říci cokoli, že my mu budeme naslouchat a nebudeme do jejich povídání zasahovat. U menších dětí se téma něčí smrti může projevit i ve hře a skrze hru se s ním děti mohou i vypořádávat. Buďte s nimi u toho citlivě přítomni a ať jde o hru, nebo rozhovor, neklaďte do něj „dospělácká moudra“, ale spíše se snažte chápat pohled dítěte a poskytovat autentické odpovědi na jejich dotazy.

Pokud je to reálné, nabídněte dítěti možnost volby v tom, jak se chce se zemřelým rozloučit: zda se chce účastnit pohřbu, zda se chce nějak i podílet např. na výběru květiny, zda chce napsat dopis, nebo zda má představu nějakého svého rituálu.  Rituály jsou pro děti důležité a potřebují se cítit jeho součástí, a to bez ohledu na věk. Když se dítě zeptá, co je po smrti, nabídněte odpověď podle přesvědčení, které panuje ve vaší rodině. Podle víry, přesvědčení filosofického, či rozumového.

Jako poslední bych ráda zmínila, že velkou důležitost má v procesu truchlení a loučení také vzpomínání na zemřelého. Sdílejme tedy s dětmi postupně nejen jejich pocity bolesti, ale i hezké vzpomínky. Vzpomínání se může mísit s pocity smutku, nebo s otázkami tykajícími se smrti, díky kterým dítě zpracovává a chápe realitu, anebo může nastat až mnohem později. Nechejte načasování všech součástí truchlení na dítěti a pokuste se s ním jít jeho tempem a jeho cestou.

Úmrtí zvířátka je pro dítě bolestnou ztrátou samo o sobě a zároveň to bývá často i první konfrontace se smrtelností všeho živého na zemi a první seznámení se s tím, že vše živé jednou umírá. K vlastnímu zvířeti mají navíc velmi blízko nejen děti, ale i dospělí, a rozhodně není ztráta, nad kterou by se dalo mávnout rukou. Psy, kočky a všechna zvířata, ke kterým chováme lásku a vztah, bereme často jako další členy naší rodiny a domácnosti. A i jim tedy patří tedy naše truchlení a loučení se.

V mnohém zde u dětí platí stejná esence přístupu a zákonitostí při vyrovnávání se se smrtí, o jakých jsem psala výše v situaci, kdy dítěti zemře blízký člověk. Samozřejmě to neznamená, že smrt člověka je na stejné rovině se smrtí zvířete, pouze poukazuji na to, že se dospělí mohou opřít o informace, které se výše dozvěděli, a mohou se při provázení dítěte truchlením nad ztrátou zvířecího kamaráda řídit obdobným přístupem a postupy.

Reakce a potřeby dítěte se opět mění dle jeho individuality a též s ohledem na to, jak významný vztah dítě ke zvířátku mělo. Jiné to bude u rybičky, o které se stará tatínek, a jiné u pejska, se kterým dítě vyrůstalo a ke kterému mělo velmi silné pouto. Přistupujme tedy k situaci vždy individuálně podle individuálního prožívání a potřeb toho kterého dítěte.

"DÍVEJME SE OČIMA DÍTĚTE"

Když dítě přijde o svého milovaného domácího mazlíčka, prožívá podobnou bolest a zármutek, jaké prožíváme my při ztrátě blízké osoby. Je proto důležité, aby dospělí byli dítěti k dispozici pro sdílení všeho, co jej v tomto kontextu trápí, jakou bolest a smutek prožívá a pro vše, co mu běží hlavou za otázky.

Nikdy bychom neměli snižovat závažnost a míru zármutku, jakou dítě cítí, a už vůbec neargumentovat tím že „to bylo přece jen zvíře“. Nejlépe nám v tom pomůže snažit se neposuzovat a nehodnotit situaci z dospělého pohledu, ale naopak se pokusit dívat se co nejvíce očima dítěte.

Někdy dospělí volí i zde raději variantu říci dítěti milosrdnou lež, např. že kočka utekla a teď žije určitě s někým velmi hodným, nebo se pokusí nahradit mrtvého křečka „novým“ podobným, na místo toho, aby s dítětem sdíleli, že jejich zvířátko umřelo. Pro dítě je ale takové vysvětlení znejistěním a znemožňuje mu přirozeně reagovat, truchlit a rozloučit se. Zároveň zde vzniká prostor pro nenaplnitelnou naději, že se zvíře vrátí, nebo naopak pro zatěžující fantazii, ve které je zvířátko někde ztracené či ohrožené. Je tedy vždy mnohem lepší držet se pravdivých a jasných vysvětlení, aby dítě mělo možnost situaci pochopit a aby mělo jistotu, co se se zvířátkem opravdu stalo.

Děti se také potřebují se zvířetem rozloučit, tak jako se my loučíme my s člověkem při pohřbu. Je tedy třeba spolu s dítětem vymyslet, jaké rozloučení by si přálo udělat, a aktivně jej do tohoto rituálu zapojit. Děti samy sice vycítí, co potřebují, ale i tak je vhodné jim nabídnout možné varianty: dát zvířátku něco “sebou”, udělat „pohřeb“, napsat zvířátku dopis, zapálit svíčku u fotografie zvířete apod. Akt rozloučení je pro dítě velmi důležitou součástí procesu vyrovnávání se se ztrátou zvířecího přítele a bezpochyby v tom od nás má dostat pochopení, podporu a citlivou blízkost.

"MLUVME S DĚTMI O SMRTI DŘÍVE, NEŽ SE S NÍ BLÍZCE SETKAJÍ"

Na smrt se nemůžeme nikdy plně připravit tak, aby nás nezasáhla. Ale i tak je dobré téma smrtelnosti s dětmi otevírat dopředu, ne až ve chvíli blízké ztráty.

To, jak bude totiž dítě vnímat smrt a co pro něj bude znamenat, záleží na nás dospělých. Děti se nerodí se strachem ze smrti, neznají pojem tabu a nemají podvědomou snahu být od smrti „co nejdále“. Jsme to až my dospěli, kteří jim tento postoj předáváme. A můžeme jim tedy předat i jiný postoj a porozumění, mnohem přirozenější a bez našich vlastních dospěláckých obav a děsů. Právě díky tomu, že dítě ještě není zatíženo tím vším, co ve smrti vidíme my dospělí, je možné s dítětem o smrti mluvit stejně jako o jakémkoli jiném důležitém tématu.

Citlivý rozhovor a prostor pro vysvětlení a otázky jsou tedy víc než na místě, jakmile se dítě začne ptát, nebo se téma smrti jakkoli v jeho životě objeví. Děti potřebují smrt integrovat do svého chápání života a světa, a to se děje právě skrze rozhovory s dospělými a skrze věkem se vyvíjecí chápání. Nenechme tedy zapadnout otázky, které děti leckdy z čista jasna pokládají. Děti potřebují cítit důvěru, že je bereme vážně, že před některými tématy neutíkáme a že u nás najdou pravdivé odpovědi a prostor pro sdílení svých myšlenek a emocí.

I na tu nejtěžší otázku “Umřu i já?” nebo “Maminko, ty také umřeš?” se dá odpovědět citlivě, pro dítě bezpečně a zároveň pravdivě. Aby se ale sám rodič cítil v rozhovoru dobře, může si vzít na pomoc knížku, která mu povídání si s dítětem o tomto těžkém tématu usnadní (např. „Když dinosaurům někdo umře“).

V situaci, kdy v rodině utrpíte ztrátu někoho blízkého a máte pocit, že to přesahuje vaše možnosti zvládání situace (máte o dítě obavy, začnou se u něj dít změny ve škole, školce, v emocích, v chování atd., nebojte se obrátit na odborníky - terapeuty (např. Poradna Vigvam - odkaz zde: http://www.poradna-vigvam.cz). Jsou připraveni pomoci jak vašemu dítěti, tak vám. 

(text pro Tchibo Blog, 31. 10. 2020 →)