Jak se rodí kniha, aneb ochutnávka pro vás!📖

„Dávej na sebe pozor, Eri,“ otočil se Eduard na svou kolegyni, „pozítří budeme všichni držet palce, až budeš na sále.“ Objal ji v chodbě na rozloučenou. Na malou chvíli to vypadalo, že má v očích slzy, všimla si Erika s údivem.

„Bez obav, šéfe, nic horšího, než jsme zažili tady v posledních dnech mě rozhodně nečeká,“ prohodila se smíchem, aby loučení usnadnila nejen Edovi ale i sama sobě, „jen si tam malinko zdřímnu pod dozorem a obratem mě tu máš zpět!“

„Tak jo, ale neuspěchej to zase, jasný?“ nenechal se odbýt.

Kývla na souhlas a vděčně se na něj usmála. Byl k ní s věkem čím dál víc citlivější, uvědomili si najednou tiše oba.

„Čau všichni, byli jste skvělí, díky!“ zamávala Erika do kanceláře na kolegy. Eduarda pohladila letmo po paži a rychle se otočila na podpatku, aby nebylo vidět, že slzí i ona. Připouštět si strach ještě před nástupem do špitálu jí situaci spíš ztěžovalo. Eduard se za ní díval, jak spěchá po schodišti, a pocítil při vzpomínce na poslední pracovní dny hrdost, jakou nástupkyni v Erice našel.

Erika dole zabouchla branku a s úlevou vydechla: inspekce je za námi! Yes! Měla najednou dětinská chuť poskočit si radostí. To by mě ovšem nesměla tak bolet kolena, ušklíbla se ironicky sama pro sebe, a nejen kolena… Otočila klíčem v zámku s vtíravým pocitem úzkosti, že tohle je ten poslední úkon, který ji dělí od statutu ´práce neschopná – hospitalizovaná´. Cestou si rekapitulovala poslední dny inspekce, které frčely jako po horské dráze. Někdo by mohl říct, že to byl stres, ale ona tímhle adrenalinem žije. Pomáhá jí zapomenout, nebo aspoň nesoustředit se na zdravotní trable, které se denně hlásí o slovo. Bez něj by to neustála.

Na autobusové zastávce, ke které se po dlouhém dni sotva doplazila, nikdo nebyl. Pod tím, co kdysi bývalo lavičkou, ležel nechutný svinčík. Není čas na estétství, řekla si a s úlevou dosedla na poslední zbývající prkno lavičky. Instinktivně si sáhla na levou čelist a sykla bolestí. Moc dobře věděla, že je to daň za předchozí dny v práci, kdy stále mluvila. Dokládala, jak kvalitní služby ohroženým dětem jejich organizace poskytuje, argumentovala strohým kontrolorům anebo zatínala zuby, když s Eduardem sklízeli kritiku za některý chybějící vnitřní předpis. Sociální práce už prostě dávno není jen o pomoci klientům, povzdechla si v duchu, je to čím dál víc byrokracie a nekonečné papírování.

Myšlenky se jí honily hlavou jak o závod a cítila, jak moc si potřebuje už odpočinout. Spoléhala v tom na pobyt v nemocnici, který ji od zítra čekal. Určitě v kloubu nic nenajdou, uklidňovala se, je to jen svalová bolest. Narkóza je také u artroskopie krátká, prostě nic náročného. Když se konečně v zatáčce objevil autobus, už měla v hlavě sesumírované, co všechno si potřebuje s sebou zabalit. Stihnu to až ráno, večer chci strávit s Alicí a Charliem, rozhodla se a dlouhým krokem nastoupila do nízkopodlažní dvěstěpadesátky.

Ti dva ji doma už netrpělivě vyhlíželi. Alici obtěžovaly vtíravé myšlenky, jestli se její ženě něco nestalo cestou. Nedávný kolaps, který s ní zažila, ji ovlivnil víc, než si sama chtěla připouštět. Koukla na hodinky. Osmá pryč a Erika stále nikde. Zprávu, že jede domů, poslala už před hodinou. Pitomá práce, jen ji tam ždímají, pomyslela si. Už chtěla brát do ruky telefon, když v zámku zarachotily klíče.

„Rodinko, jsem doma!“ zavolala Erika do bytu a sehnula se k Charliemu, který během vteřiny přiběhl a vrtěl nadšeně ocasem.

„No konečně! Ty nemáš rozum, lásko“ dřepla si k nim Alice a instinktivně vzala Eričin obličej do dlaní, „máš zase teplotu!“

“Protáhlo se to, víš? Ale máme to! Prošli jsme a nebudeme muset zavírat!“ rozzářila se.

„Ona je ta tvoje panička někdy jako malý dítě“ postěžovala si Alice Charliemu, kterého dál obě hladily po hebkém kožichu. Erika se ženě podívala kajícně do očí, ale neubránila se vděčnému úsměvu: království a půlku princezny za tuhle starostlivou partnerku.

„To víš, že ti gratuluju, ty můj blázínku!“ nevydržela Ali už svoje mravokárnění, když viděla, jak Erice září oči radostí a horečkou v jednom. “Jak jste to proboha dokázali?”

Ta jí vyprávěla ještě hodinu poté, když vedle sebe leželi všichni tři na pohovce a v pozadí běžela televize. Potom už jen mlčky pospolu podřimovaly a ani jedna nechtěla myslet na následující dny.

Ticho přerušila až Erika těsně před spaním: “Přijdeš pozítří, viď?”

Alice ji pevně objala a tiše přitakala: “To víš že jo, budu tam, hned jak se probudíš.”

Alice ráno odcházela do práce jako vždy už o šesté. Dnes byly na nohou obě už ve 4:30, aby mohly jet kus cesty společně. Nikdo si neumí představit, jak je težký fungovat, když toho nejbližšího máte v nemocnici, posteskla si pro sebe Alice, zatímco po očku pozorovala Eriku, jak si naučeně balí tašku do nemocnice. Moc dobře si pamatovala na předchozí hospitalizace své ženy a na bolestně prázdný byt, kde nacházela po práci jen stýskajícího si psa. Charlie už také tušil, že se něco děje, a nespouštěl Eriku z dohledu ani na krok, všimla si Alice. Ach jo, povzdechla si, příští dny budou peklo…

Na Erice bylo vidět, že toho moc nenaspala, jako vždy před příjmem do nemocnice. Obavy ji trápily většinu noci. Otupěle vybírala oblečení a odškrtávala si seznam uvnitř v hlavě: kartáček na zuby, župan, iPad… Sedla si na zem vedle psího přítele, pohladila ho po hlavě. Na chvíli se zaposlouchala do uklidňujícího zvuku cinkání nádobí v kuchyni. Jak mně se nikam nechce… Unavené oči se jí zalily slzami a uvědomila si, že by dala všechno za to, aby se zítra dozvěděla, že je úplně zdravá.

„Bude se mi po vás strašně stýskat,“ zašeptala Charliemu do ucha, „musíš mi dávat na paničku pozor, slibuješ?“ Vzala psa do náruče a šla si s ním sednout do kuchyně za svou ženou.

„Chceš pomoct s balením?“ otočila na ni s něžným pohledem Alice pokračujíc v přípravě snídaně, „a můžeš vlastně dneska ještě jíst?“

„Zvládám to, lásko, dík…“ odmlčela se v polovině odpovědi Erika a až po chvíli sebrala odvahu vyslovit nahlas to, co jí nejvíc trápilo, jako by snad její žena mohla znát odpověď:

“Myslíš, že mi nic nenajdou, viď?“

“To doufám! Další akci ´výměna čelisti´ už nepřežiju” odlehčila s úsměvem a laškovným zdvihnutím obočí těžkou otázku Alice.

Už to jednou zažily a ani jedné se ke vzpomínkám nevracelo lehce. Půlroční čekání na schválení nového kloubu, život omezený bolestmi, které Eriku denně trápily, mixovaná strava, dorozumívání se posunky, když nemohla mluvit vůbec, prostě nic, co by kdokoli chtěl zažít víc než jednou. A hlavně několik měsíců pracovní neschopenky, kterou Erika velmi těžce snášela. Její nenálady se potom odrážely na celé rodinné atmosféře a podepsaly se i na jejich vztahu.

Alici polilo horko, jen si na to všechno vzpomněla. Ve snaze uklidnit Eriku i sebe nahlas zkusila najít záchranné rozdíly mezi situací před dvěma lety a nyní:

“Bude to dobré, je to přece atypické, aby se člověku rozpadl čelistní kloub. Natož oba! Vždyť i Vodička to říkal. A navíc jsi i docela zpomalila v práci a jedeš méně na dřeň.“

“Jasně, ale Vodička toho napovídal už tolik, že těžko odhadnout, kde je pravda. Ani nezná do teď příčinu toho všeho,” podotkla zadumaně Erika. Charlie lebedící si u ní na klíně zvedl významně hlavu a zatvářil se, jako by měl co zásadního k diskuzi dodat. To obě rozesmálo.

„Pojď si radši dát ještě poslední pořádné kafe, lásko,“ mrkla na Eriku Alice, v rukou držíc dva hrnky voňavého horkého nápoje, „teď stejně nic dalšího nevymyslíme.“

Alice si to nedala vymluvit a doprovodila Eriku nakonec až skoro k nemocnici. Těžkou tašku jí nesla celou cestu.

„Počkej, Ali, ještě si musím zakouřit,“ zastavila Erika v parku před vchodem na stomatochirurgii, „pak mě dlouho nepustí. „

„Poslyš, ty jsi pacient za všechny prachy,“ pobavilo to Alici, „co když půjdeš na sál už dneska?!“

„V tom případě to na mě nesmíš říct,“ dloubla do ní škádlivě Erika, „ani o tom ranním kafi!“

„Taková Kareta to na tobě stejně pozná,“ rozesmála se Alice nahlas při vzpomínce na jednu z nejpodivnějších sester celého oddělení. Přezdívka, kterou spolu vymyslely už při Eričině první hospitalizaci, byla stále tak trefná, že se ani vystresovaná Erice neubránila výbuchu smíchu. Okamžitě jí v hlavě vytanula představa vysoké zdravotní sestry Marušky, která by se mohla pyšnit nejdelším krkem široko daleko. Ten u ní volně přecházel přes zdánlivě neexistující bradu přímo v obličej, jehož kůže se vrásčila a krabatila do tvaru želvího zobáku. Velké oči schované za brýlemi tloušťky popelníků těkaly divoce ze strany na stranu. Její vzezření v spojitosti s nešikovnýma rukama a zejména s bizarním chováním k pacientům tak zavdalo nejen vzniku přezdívky ´Kareta obrovská´, ale hlavně smutnému faktu, že se jí lidé hospitalizovaní na tomto oddělení občas báli.

„Tak jo, lásko, konec srandy, už je čas,“ koukla Erika na hodinky a típla zbytek cigarety do nejbližšího odpadkového koše. Alice jí pomohla přehodit přes rameno těžkou cestovní tašku s přivázaným polštářkem pod hlavu, který už se tam nevešel:

„Máš Andělku?“ pevně ji objala na rozloučenou.

„V kapse…“ špitla Erika a nahmatala maličkého plyšového pejska, kterého dostala od Alice jako talisman už před mnoha lety. Naposledy jí doprovázel do Tibetu, prolétlo jí hlavou.

„Drž se, Eri, večer ti s Charliem zavoláme,“ políbila ji Alice.

Kývly na sebe s úsměvem, který znamenal „my to spolu všechno zvládneme“, a každá se vydala jiným směrem.

Před vstupem na oddělení se Erika zhluboka nadechla a narovnala záda. Otevřela jí mladá sestřička a posadila jí před sesternu. Známý pach dezinfekce způsobil, že se Erice zhoupl žaludek. Takhle smrdí nemocniční vzpomínky, napadlo jí… Po chvíli se na něj člověk adaptuje a potom už ho nevnímá, ale do té doby každé nadechnutí způsobí mrazení v zádech.

„Paní Hartlová?“ oslovila Eriku sestra, „ukážu vám, kde budete ležet“.

Erika se zvedla a následovala sestru do místa, kde stráví příští dny. Tentokrát ležela na trojce. Nejmenší pokoj na konci budovy, který je ale rohový a netěsní v něm okna, vzpomněla si. Bože, tam bude zase zima!

„Převlékněte se do pyžama a nechte si u sebe jen to nejnutnější,“ ukázala sestřička na nejvzdálenější postel pod oknem a stáhla z ní nemocniční přehoz značící, že lůžko je čistě povlečené pro dalšího pacienta.

„Tady vypište, co předáte do šatny, a sanitář si vše přijde za moment vyzvednout,“ předložila Erice evidenční papíry.

„A moc se nezabydlujte, jdete na sál už dnes,“ dodala jakoby mimoděk sestra, „přišla jste nalačno, že ano?“

„Ano, jsem připravená,“ vyhrkla Erika rychle odpověď, aniž by to byla tak úplně pravda. Než se vzpamatovala, sestra byla ta tam. Erika v duchu ocenila, že už tenhle rituál zažila několikrát a dala se do díla. Shodila ze sebe oblečení a natáhla si tepláky, triko a nazula si crocsy. Pyžamo nebo noční košili odmítala používat, připadlo jí to pod lidskou důstojnost se v tom pohybovat přes den po oddělení.

Automaticky zaškrtala do papírů podle pravidel každou jednotlivou ponožku, boty a džíny a rychle vše sbalila do tašky. Chtěla to mít připravené, než si pro věci jako vždy přiběhne sanitářka, která pacientům spravuje během hospitalizace jejich venkovní outfity v kumbálu honosně zvanému ´šatna´.

Takže už dnes, povzdechla si Erika a natáhla se na postel poté, co si srovnala poslední drobnosti v kovovém nočním stolku. Cítila se najednou slabá a bolavá, v čelisti jí bolestivě tepala krev. Zůstala chvíli jen tak zírat do stropu držíc v ruce mobil s rozepsanou zprávou pro Alici s novými informacemi. V očích ji zaštípaly slzy úzkosti a stesku.

„Kdepak vás máme, paní Hartlová,“ rozrazily se dveře a v nich k Eričině zděšení stála Kareta, v rukou misku s nástroji na zavedení kanyly…

psychologie nemoc psychoterapie
"Píšu, abych tím podporovala lidi trpící dlouhodobým nebo chronickým onemocněním v jejich cestě k seberealizaci, plnění svých snů a v úspěšném překonávání každodenních těžkosti a omezení. Inspiraci nacházím ve vlastní zkušenosti současného života s onemocněním a v předchozí dvacetileté poradenské a psychoterapeutické práci." Můj příběh si přečtěte zde >>