Každá závažná nemoc přináší do života nemocného i jeho blízkých zásadní změny, velkou zátěž a vždy je zkouškou, jak se s nemocí vyrovnají. Záleží vždy na okolnostech, ve kterých člověka nemoc potká: zásadní roli ve zvládání této zátěžové situace hraje současné rodinné zázemí, zaměstnání, vzdělání, víra, hodnotový systém jedince, povahové a osobnostní vlastnosti a dispozice apod.
Všechny tyto aspekty ovlivňují to, jak se člověk s vážnou nemocí vyrovnává a jak ji zakomponuje do svého dosavadního a budoucího života. Psycholožkou Kübler-Rossovou byly vypozorovány a pojmenovány obecně nastávající reakce lidí na zjištění onemocnění a následné fáze vyrovnávání se s ní.
První reakcí a fází bývá „šok“, který se projevuje pláčem, lítostí, úzkostí, pocitem odcizení. Po počátečním ochromení a šoku nastává etapa „popírání“ diagnózy, zpochybňování, že je to pravda, přichází myšlenky, že se lékaři spletli aj. Třetí fází procesu vyrovnávání se je „agrese“, při níž nemocný hledá viníka toho, co se stalo, zlobí se na celý svět, na osud, na Boha aj. Čtvrtá fáze bývá popisována jako období „smlouvání“, kdy nemocný hledá naději, jak nemoc zázračně vyléčit, jak oddálit smrt, smlouvá se životem nebo Bohem, aby mu dal ještě trochu času.
Následuje etapa „deprese“, kdy nemocný rezignuje s pocitem, že nemá smysl se snažit, je uzavřený, pasivní a prožívá období hlubokého smutku. Poslední etapou při vyrovnávání se s nemocí je fáze „smíření se“, kdy člověk začíná nemoc přijímat jako fakt a začleňuje se spolu s nemocí a její léčbou zpět do života a podniká potřebné změny. Všechny fáze se mohou v průběhu nemoci opakovat a vracet a je velmi důležité vnímat je a přijímat je se vším, co přináší. A to jak ze strany nemocného, tak ze strany jeho blízkých.