Ještě  do nedávna jsem profesí i životní rolí patřila mezi poradce a terapeuty. Ti jsou lidmi, kteří své soukromí navenek nesdílí a jejich osobní život zůstává pro jejich klienty nepoznaný. Žádný klient totiž nemá být zatížen jejich příběhem, který do prostoru psychoterapie jeddnooduše nepatří. Patří tam klient se svým příběhem, starostmi, emocemi a myšlenkami a patří tam terapeut, který klienta procesem terapie a poradenství odborně provází.

Začít tedy psát blog o vlastním příběhu pacienta a o věcech velmi osobních pro mě bylo a je velkou výzvou, odhalením sebe sama a pro terapeuta krokem naprosto netypickým. Obzvlášt, pokud stále doufám, že se k poradenské práci alespoň částečně a v nějaké formě jednou vrátím.

Nezbývá tedy než vsadit na hlavní myšlenku tohoto blogu: pro většinu z nás, kdo jsme se kdy ocitli v krizi či náročné životní situaci, nebyly v tu chvíli důležité odborné knihy, ale příběhy reálných lidí, kteří zažívají něco podobného, a naděje, že když to zvládli oni, můžeme to zvládnout i my.

A tak pevně věřím, že bude mít smysl stát se výjimkou, která potvrzuje pravidlo, a že bude pro všechny, kdo nyní tápou, přínosem, když i přes všechny zvyklosti zde půjdu s vlastní kůží na trh a budu blog psát jako člověk, pacient i jako dřívější (a možná i budoucí) terapeut, všechno v jednom. 

Dnes svou nemoc už dobře znám a daří se mi vypořádávat se se symptomy a omezeními, která sebou přináší nejen ona, ale i náročná léčba. Trvalo mi dlouho, než se mi podařilo smířit se se všemi ztrátami, přijmout novou realitu života s onemocněním a v důsledku nemoci jej od základů změnit.  

Dělám všeho „tak akorát“, s respektem k tomu, co mi tělo zrovna umožňuje, ale zároveň s neustálou touhou dát každému dni svůj smysl. Největší radostí je mi to, že se mi podařilo najít cestu, jak skloubit svou dřívější práci poradce a terapeuta spolu s letitým věnováním se tvůrčímu psaní a zároveň s vlastními zkušenostmi, jak se vypořádávat a žít s chronickým onemocněním.

Mám okolo sebe milující rodinu a blízké přátele, kteří spolu se mnou ušli obrovský kus cesty, kteří mě podporují a inspirují. Vděčím jim krom toho i za jejich upřímnost a otevřenost, díky které mohu zde předávat i jejich úhel pohledu a jejich zkušenosti, jak zvládnout život s nemocným člověkem.

Dnes už mohu nahlas říci „Nikdy nebudu zdravá“, aniž bych propadla panice. Už také vím, že vždy se budou objevovat dny, kdy mám pocit, že „už nemůžu!“ vydržet bolesti, vyčerpání a všechna trápení, která nemoc přináší, a kdy se mi chce rezignovat. Ale vím, že stojí za to se vždy znovu zvednout a zabojovat i o sebemenší pocit radosti, spokojenosti a naplnění.

Když jsem na počátku překonala díky léčbě a díky svým nejbližším nejhorší fázi nemoci, kdy má člověk za úkol jen přežít a vydržet, přišla další fáze: uvědomění, že nebudu zdravá už nikdy a že nemoc v různých podobách se mnou již zůstane. Pro mě, workholika, dříče, milovníka své práce a všeho, čím a pro co jsem do té doby doslova dýchala, to byla obrovská ztráta.

Nechala jsem se v té době nemocí vláčet a smýkat, kam se jí jen zachtělo, a můj život nebyl v mých rukou, ale v jejích. Do nekonečna jsem věřila, že všechen zázrak závisí jen na lékařích, a že není prostě možné, aby můj život nebyl už nikdy takový, jaký jsem si jej vysnila.

Truchlila jsem opakovaně nad tím, co všechno jsem ztratila, vzpomínala na to, kým jsem byla, a nebyla jsem schopna začít bojovat o nic míň než o život, jaký jsem měla před tím. Vše ostatní jsem považovala za „hloupé“ přežívání. Bylo naprosto nepředstavitelné, že se mi povede život od základů změnit.

Zlom nastal ve chvíli, kdy už jsem se přestala poznávat a kdy jsem se konečně rozhodla říci svému životu s nemocí: „ano, chci tě žít“…

Tímto rozhodnutím začala dlouhá cesta a proces plný změn. Od malých záblesků naděje, až po konkrétní kroky a činy. Musela jsem projít celým procesem, od truchlení, přes porozumění až po smíření a nalezení nového směru. Postupně jsem víc a víc rozšiřovala své zorné pole a až jsem se opět mohla dívat na nemoc, život a změnu z potřebných úhlů a stran.

Hlavním pomocníkem a zdrojem mi v tom byla moje dosavadní profese, tedy vše, co jsem věděla o lidské psychice, psychologii, psychoterapii a překonávání životních krizí. Oprášila jsem tedy nejen dovednosti vycházející z práce s lidmi v těžkých životních situacích, ale i mé vlastní zkušenosti z terapií, které jsem kdy absolvovala u různých odborníků.

Mnohem větší pozornost a péči jsem konečně věnovala svým vztahům v rodině, zajímala jsem se o to, jaké je pro ně žít s nemocnou partnerkou/ sestrou/ dcerou/ vnučkou, a co moji blízcí potřebují ode mě. Nechtěla jsem už jen slepě přijímat, ale také dávat. Vzájemná láska, vůle a trpělivost nám umožnily se lépe poznat a přizpůsobit společný život současné situaci, aniž by tím utrpěla jeho kvalita.

Začala jsem více komunikovat se svými přáteli a kolegy a také jsem navázala mnoho nových vztahů se spolupacienty. Zjistila jsem, že mám okolo sebe milující, věrné a neskutečně vstřícné a trpělivé lidi. Našli jsme společně formu a frekvenci setkávání se tak, jak je to v tu chvíli možné. Někdy se vidíme, někdy si voláme, jindy si píšeme.

Vrátila jsem se znovu ke psaní. Vzpomněla jsem si na to, jak dobrým pomocníkem mi bylo ve všech těžkých dobách, i jak jsem se psaním odborných textů později zabývala ve své práci (populárně naučné články a komentáře z oblasti psychologie, mezilidkských vztahů a péče o dítě - najdete je téměř všechny na stránce Psychologické články).

Absolvovala jsem pro mě velmi zásadní a zlomové kurzy tvůrčího psaní a začala jsem se orientovat tímto směrem (povídky v té době vzniklé a nové teprve vznikající si můžete přečíst na stránce Od terapie ke psaní beletrie).

Dál jsem pokračovala a pokračuji po celou dobu v medicínské léčbě, získala jsem si všechny dostupné informace a nastavila jsem si postupně svůj vlastní postoj k práci s nemocí a léčbou jako takovou. Vrátila jsem se k meditacím a ke všemu, co jsem znala díky své lásce k Tibetu a buddhismu jakožto k životní filosofii, postoji a smyslu. Vyzkoušela jsem i netradiční léčebné přístupy a odnesla si z nich, co mi dávalo smysl a co fungovalo.

V průběhu celého procesu změny již byla na světě myšlenka, že když se mi podaří tím vším úspěšně projít, rozhodně si „know-how“ této cesty a všechny poznatky na ní získané nenechám pro sebe, ale budu je sdílet s lidmi, kteří jsou ve stejné nebo podobné životné situaci, jako jsem byla já na začátku, či v průběhu.

A tak vznikl tento BLOG, na kterém si můžete přečíst články a texty věnující se (nejen) tématu života s nemocí, ve kterých s Vámi sdílím své zkušenosti, úvahy a prožitky pacienta.

Jeho cílem je, abyste nemuseli tápat a trápit se tak, jako kdysi já, a abych Vám Vaši cestu usnadnila. Abyste mohli využít on-line zkušeností a prožitků někoho dalšího, když si nevíte rady a cítíte se na náročnou situaci v životě sami.

Také si zde můžete přečíst moje povídky, které byly prvním krokem ve psaní, a pro vás, kteří máte zájem o psychologii, jsou zde k přečtení moje dosvadní psychologické články a komentáře, které vyšly v různých časopisech a médiích. Do všech kategorií blogu budu s láskou k životu a lidem přispívat průběžně dalšími texty.

Nyní je ve tvorbě E-book o práci s vlastní energií a silami a autobiografická kniha, obojí bude zde k dispozici Vám, čtenářům, kteří se potýkáte s příchodem nemoci do Vašeho života anebo již nějakou dobu s nemocí žijete, ale přáli byste si, aby takový život vypadal jinak a abyste jej měli ve svých rukou.

Vaše