Irena PokornáNejsem schopna už spočítat, kolik setkání nebo aktivit jsem za minulé měsíce a roky na poslední chvíli s lítostí a s pocity viny zrušila. Nepovím vám ani, kolik zpráv typu: “Neboj, příště to vyjde, ale zdraví je přednější”, přistálo na můj mobil. Poděkujete potom a se smutkem i úlevou se schoulíte pod deku a pokračujete ve spánku…
Soužití s nemocí mě postupně učinilo nepředvídatelnou, nedostupnou, neviditelnou. S mnohými jsem se nenapravitelně vzdálila a ty ostatní jsem uvrhla do čekání a nejistoty, co bude dál. To, jaký bude mít tohle všechno dlouhodobý dopad na moje vztahy, mě začalo strašit už v počátcích.
Zprvu jsem naivně doufala v dočasnost onemocnění, v remisi anebo v to, že budu schopna svůj zdravotní stav nějak korigovat a předvídat zhoršení nebo naopak zlepšení. Nepochybovala jsem u většiny svých blízkých o jejich vstřícnosti, trpělivosti a empatii. Na druhou stranu jsem si moc dobře uvědomovala, že se kvalita i kvantita všeho ve vztazích podstatného z mé strany prudce snižuje.
Můžete mít sice nekonečnou trpělivost a pochopení, ale pokud tu ten druhý není, když ho potřebujete, začnete se obracet jinam. Už logicky nemůžete spoléhat na to všechno, co bylo součástí vztahu dříve. Vytratí se většina společného času a s ním i to, co přinášel: od obyčejného povídání, hlubšího sdílení sebe, vzájemná inspirace, přes společné zážitky, až po vzajemnou pomoc v horších časech.
Ona energie plynoucí mezi vámi dvěma se umenšuje spolu s vnitřním i vnějším prostorem, který vašemu přátelství patřil. Chtě nechtě začnete svou nemocnou kamarádku/kamaráda šetřit, chránit, omlouvat a zároveň s tím s ní méně a méně v životě počítat. Každý se jakoby ocitáte nejprve v jiném městě, potom v jiné kultuře a potom na jiném “kontinentu”, nakonec na jiné “planetě”. Cesta mezi vámi je delší a delší.
Je to proces bolestný pro oba.
Blízcí nemocných lidí žijí s obavami o ně, s mnohými nejistotami, jsou vystaveni vyšším nárokům v komunikaci, v přizpůsobení se limitům nemocného a zároveň se stále snaží se ke svému blízkému chovat stejně jako dřív (což je velmi těžké). Kontinuálně s tím jim ale tento člověk víc a víc mizí ze života.
Pokaždé, když si tohle všechno uvědomím z pozice toho, kdo je nemocný, bolí to stejně jako bolest vyplývající z nemoci. Bolí to na duši i na těle a nenacházím řešení.
Zkraje u mě dominovala snaha vyhecovat se k maximu, jít přes hranice nemoci a sil, za každou cenu zůstat stejná jako dřív a žít vztahy se stejnou intenzitou i kvalitou. Obrovské zklamání přijde, když zjistíte, že to není možné, že to dlouhodobě nezvládnete.
Dalším krokem byla moje snaha mluvit s lidmi otevřeně o tom, jak to se mnou je, a dát jim stejnou možnost otevřeného dialogu. Unese to ale vztah? Ten kvalitní ano, nicméně ho to nezbaví všech omezení a strastí. S tím přichází další zklamání, protože vám dojde, že v kontaktu se světem budete už navždy mnohem méně, nebo dokonce jen občas.
Oba si ale postupně “zvyknete” a život definovaný nemocí se stane normou. Většině schůzek už bude navždy předcházet dotaz vás zdravých na to, jak mi je, jestli se na setkání cítím a nebo je-li ho třeba (zase) odložit. K mnoha aktivitám už nejsem přizvaná, aby mi nebylo líto, že se jich nemohu zúčastnit. K čemukoli se přislíbím, k tomu zároveň přilepím pro toho druhého otazník nad tím, zda to proběhne, jak to proběhne, kdy to proběhne.
S každým takovým otazníkem, ať už vyřčeným nebo podprahovým přichází další smutek a další bezmoc. Opravdu jsem tohle já, koho se ten druhý musí zeptat na tak triviální věc? Opravdu jsem tak nespolehlivá, nepředvídatelná a tak jiná, než kým jsem bývala? Odpověď zní “ano”. Ať už je to omluvitelné nebo pochopitelné ze všech stran, odpověď je stále stejná: “ano”.
Poslední rok se spolu se zhoršením zdraví staly tyhle otázky a otazníky palčivou součástí mě samotné. Patří ke každému domlouvání se na kafi, na návštěvě, na procházce, na akci se psem, na rodinné oslavě, nedej bůh na prodlouženém víkendu stráveném společně na chatě.
Dokážu to?
Jak na tom budu za týden? Za měsíc?
Jak se přîpadně omluvím?
Jaké to bude pro toho druhého?
Kolik šancí mi ještě dá?
Není to jen ze soucitu?
Co vlastně ze vztahu se mnou lidé mají?
A co kdybych přestala cokoli domlouvat a slibovat? Nebylo by to pro nás všechny lepší se ze vztahů vyvázat?
Člověk si musí ale uvědomit, že ať jde o přátelství, rodinu nebo dokonce partnerství, je to něco, na co jsou vždy dva, něco, co čem člověk nemá právo rozhodovat sám. A vzdát se jakékoli podoby přátelství či lásky, to už by v životě nezbylo nic. Připomínám si tedy při každé pochybnosti, že láska není ohraničená v čase, v prostoru ani v těle, zdravém nebo nemocném. Láska a vztahy jsou něco, co přesahuje všechny limity a racionální kritéria. A já jsem vděčná za vás všechny, kteří spolu se mnou držíte tenhle krásný cit při životě, ať už se na jeho znamení setkáme fyzicky, písemně nebo jen v duchu na dálku.
*Věnováno s láskou všem mým milovaným<3
