Proč jsem jako máma, i když jsem říkala, že nikdy nebudu?

Vztah matky a dcery je jedním z nejdůležitějších a náš dospělý život nejvíc ovlivňujících vztahů. Tento vztah do velké míry určuje, jaké budeme mít vztahy v budoucnosti, jaký bude náš vztah k lidem, a to jak k těm nejbližším, tak ke světu celkově, ale také k sobě samotným. Je to naprosto přirozené, neboť celé naše dětství a dospívání je úzce spojeno s péčí a výchovou naší matky.

Jako příklad toho, jak zásadní a určující je náš vztah s matkou, si uveďme období prvních měsíců a let života. Dítě žije v tomto raném období nejprve s matkou v úplném spojení, je plně závislé na její péči a na jejím umění se vcítit se do jeho prožitků a potřeb a na její schopnosti citlivě na ně reagovat a naplnit je. Průběh tohoto období následně v dospělosti ovlivňuje, jaké budou naše emoce, nálady, jak budeme osobnostně stabilní a jaký bude náš vnitřní vztah k sobě samým.

Matka nám také v prvních letech života poskytuje základní zkušenost s životem ve vztahu; naše budoucí vztahy jsou tedy ovlivněny tím, jak nám byla matka k dispozici, jak naplňovala naši potřebu fyzické a emocionální blízkosti a také tím, jak nás následně provázela procesem oddělování se od ní, čili vzdalováním se a přibližováním se do míry, na jakou se v tu chvíli cítíme. Tato matčina empatie k nám jakožto dětem a z ní vyplývající pocit bezpečí a důvěry ve vztahu k ní následně určují naši schopnost utvářet v budoucnu zdravé a láskyplné vztahy a také to, jaký budeme mít vztah k matce.

V každé etapě života se dcera učí od matky jiné věci, zevrubně řečeno vše od základních motorických dovednostní, hygienických návyků, přes řeč, myšlení až po pravidla chování a sociální dovednosti. Výše uvedený popis raného vlivu vztahu s matkou je pouze ukázkou toho, jak velmi zásadní je kvalita vztahu dcery a matky už od narození. Obdobně detailně bychom se mohli věnovat i každé další vývojové etapě dcery a roli matky v něm, ale pojďme se nyní podívat jen na jednotlivé příklady situací a zkušeností, které mají dále vliv na to, že dcery přirozeně kopírují své matky.

Už jen to, že dcera je žena, stejně jako její matka, určuje to, že je jakožto žena, resp. holčička, vychovávána. Od raného věku se učí, jak se chovají holčičky, a dcera napodobuje tedy přirozeně to, jak se chová její matka, jaké má vlastnosti, jak mluví, jak se obléká, chce jí být podobná, až bude velká; jednoduše řečeno, je pro ni matka velkým vzorem. Také se od matky pozorováním a nápodobou učí, jak být v budoucnu sama matkou, jak být dcerou (vidí vztah matky a jejích rodičů), dále se od matky učí, jaká je role ženy ve vztahu k mužům, jaká je role ženy v domácnosti, o co se stará a o co naopak nikoli, učí se, jakou roli hraje v životě matky práce, zájmy, přátelství a jaký je její postoj ke světu, jaké má názory, postoje a hodnoty celkově. Toto vše dcera nevědomky vnímá v každodenních projevech a v chování své matky a toto vše od ní v průběhu celého dětství a dospívání přirozeně přebírá.

Až v pozdějších životních etapách začíná dcera naučené věci sama kriticky nahlížet a přehodnocovat. U některých zůstává, protože jsou pro ni dobré a je s nimi v souladu, některé opouští, jiné si opustit přeje, ale není to tak snadné. Všech těchto převzatých a naučených vzorů a vzorců myšlení, cítění a chování existuje obrovské množství druhů, od funkčních a zdravých až po nevhodné nebo patologické. Jako příklad vezměme vzor vztahu matky k manželovi: může se jednat o vyrovnaný, láskyplný, sdílný vztah, který je pro dceru vhodným vzorem, ale může se i jednat o vztah, ve kterém se vyskytuje zásadní nevyváženost, despekt, hádky, nebo je to vztah, který prošel rozvodem. Je na dceři, zda tyto scénáře bude v životě opakovat, nebo se jí podaří je nahlédnout, že nejsou funkční a ve svém životě je sama nebude mít. Obdobným procesem procházely i naše matky, protože i ony byly dětmi a byly/jsou dcerami svých matek, které je formovaly. Tedy nejen skrze geny, ale i skrze výchovu, chování a emocionální projevy se pak přenáší mnohé vzory a vzorce napříč mnoha generacemi.

Nejčastěji si říkáme, že „nebudeme jako naše matka“ v období puberty, kdy vzdorujeme opravdu všemu možnému. Přijde nám neskutečně trapné, jak se naši rodiče chovají, jak se oblékají, přijde nám naprosto nepochopitelné, že nás kontrolují a chtějí po nás ať už slušné chování, nebo plnění povinností anebo „vhodná“ kamarádství a včasné návraty z klubů a diskoték. Až mnohem později, když jsme sami v roli matek, pochopíme např., jaký strach o nás naše matka měla, také to, že z nás chtěla vychovat slušné a zodpovědné lidi a její chování začneme nejen oceňovat, ale do větší či menší míry cíleně kopírovat.

Další období, ve kterém si říkáme, že nebudeme v něčem jako naše matka, je období, kdy nahlédneme, že nám něco v jejím chování opravdu ubližovalo. Nejčastější zranění, které dívky či ženy ve vztahu s matkou zažívají, bývají např. zraňující kritika, výčitky, citové vydírání, nadměrná očekávání či přehnaná zodpovědnost, neporozumění a špatná komunikace, pocit opuštění a nepřijetí apod. S důsledky těchto zážitků se ženy následně potýkají jak po psychické stránce, tak i ve vztazích, a často s nimi přichází např. do psychoterapie. A to i proto, že toto chování potom nechtějí již zopakovat vůči svým dětem.

Dá se bezpochyby říci, že dcery milují své matky a matky milují své dcery a až na patologické výjimky žádná matka nečiní své dceři vědomě zle. Většinou jen nevědomě chybují, dělají v tu chvíli to, co umí, resp. to, co se naučily od svých matek a to, co považují za nejlepší. Často své chyby nahlíží až mnohem později, např. v roli babiček, kdy vidí, jak se dají věci dělat jinak. Ale někdy je pro matky příliš náročné, anebo bolestné nahlédnout, že někde udělaly chybu, a přijmout od dcer otevřenou kritiku. Velkou roli v tom hraje to, že s přibývajícím věkem se rapidně snižuje schopnost zásadnější osobnostní změny a matky v jistém věku již své postoje, názory a projevy o mnoho změnit nemohou a dcery by to od nich neměly očekávat.

Je třeba v této chvíli říci, že matky máme v současné době tendenci vídat obecně mnohem více ve špatném světle, než v tom dobrém. Také všemožné odborné publikace i terapeutické směry jsou často zaměřeny nikoli primárně na pozitivní zkušenosti a dovednosti, které si od svých matek odnášíme (a že jich většinou není málo), ale naopak na chyby a negativa. Vztah matka : dcera bývá skloňován ve všech pádech už od dob Sigmunda Freuda a v současné době rozmachu cest vedoucích k sebepoznávání a rozvoji bývá náš vztah k matce hluboce analyzován a je v něm často hledán onen „zakopaný pes“ našich potíží.

Ze své profesní zkušenosti tomu na jednu stranu nemohu odporovat, na stranu druhou prostor tohoto článku nás vyzývá i k možnosti opačného pohledu na věc: a sice zamyslet se i nad tím, co nám naše matky do života naopak přinesly a co bychom si chtěly zachovat pro sebe samotné a pro naše dcery. I toto by se mělo stát součástí našich analýz a sebereflexí. Např. bývá velmi přínosné zkusit si napsat seznam pozitivních věcí, a to od úplných maličkostí jako mámin úsměv, dobré jídlo, až po velké věci, jako třeba pocit, že jsme milovaní, nebo že nás dovedla k vystudování školy. Budete samy překvapeny, že seznam pozitivních věcí může přesahovat dalece seznam toho, co nás naopak trápilo.

Oba pohledy v sobě nesou jedno společné: a sice nutnost sebereflexe a náhledu na sebe sama ve vztahu ke své matce. Základem je nejprve porozumět sobě, svým potřebám, svým emocím, svým postojům a svému chování a umět v tom všem odlišit, co pochází z předaného „dědictví“ od matky a následně, co z toho je s námi v souladu a přejeme si to ve svém životě ponechat a co naopak považujeme za něco, co je potřeba nahradit chováním jiným. Také velmi pomáhá změnit komunikační schémata a způsoby, jak s matkou mluvíme, a to zejména v případě citlivých nebo konfliktních témat.

Pokud je situace komplikovanější, je dobré v tomto procesu mít průvodce, např. psychoterapeuta, který nám může pomoci lépe porozumět jak sobě samotným, tak i našim matkám, jejich pohnutkám a jejich vidění světa. V tom, abychom se udělaly jasněji, může pomoci i úplně jednoduchá technika, a sice napsat matce dopis, ve kterém jí řekneme úplně všechno, co máme na srdci, to hezké i to těžké. Dopis nemusíme matce vůbec předávat, a přesto nám ve vztahu s ní velmi pomůže.

Nejlepším výsledkem tohoto našeho procesu je potom dobrý pocit, že žijeme svůj život, podle své volby a necítíme se jako oběti genů a výchovy. Můžeme si potom klidně dovolit být jako naše matka v tom, v čem si ji vážíme, a nebýt jako naše matka v tom, co s námi není v souladu. A ať už převažuje to, či ono, je Den matek dnem, kdy můžeme pocítit vše, za co jsme jí vděční a za co si jí vážíme, a rozhodně bychom neměly zapomenout jí to říct a poděkovat jí za to. Vždyť samy velmi dobře víme, že být „dobrou matkou“ vůbec není jednoduché.