Povídka Noc s dechem a bez dechu

Ležím ve spacáku s kyslíkovou maskou na obličeji. 4.250 metrů nad mořem, Tibet, Indie, moje vysněné místo. Žárovka u stropu poblikává a stanové plátno se prohýbá pod poryvy větru. Do rána a do odjezdu do nižší nadmořské výšky zbývá ještě osm hodin a mých současných dvacet minut na kyslíku se děsivě rychle krátí.

Dýchám, dýchám do zásoby, dýchám jako o život, tak hluboce, jako nikdy dřív. Po chvíli se nade mě nakloní Adžik, náš průvodce po Himalájích, a masku mi jemně sundává. Přichází děsivých třicet minut, kdy musím dýchat bez podpory. Prý aby se tělo mohlo aklimatizovat na nadmořskou výšku. Zoufale zírám na vzdalující se kyslík a začínám v panice prudce lapat po dechu. „Keep calm, slowly breathe in and slowly breath out“, šeptá mi znovu a znovu Adžik.

Necítím nohy! Nejde s nimi pohnout. Ruce mě studí a brní, v hrudníku bodá a pálí. V hlavě mi hučí a mozek se houpe, jako by byl v nálevu. Umřu tady! Tak urputně hltám vzduch, že výsledkem je jen zvracení a pláč. Dostávám kyslík dříve a na delší čas. Díkybohu! Snažím se dýchat klidněji a připravit se na další etapu s minimem kyslíku. Zavřít oči a spát ale tvrdošíjně odmítám. Když usnu, přestanu dýchat!

Těkám vyplašeně očima po stanu. Adžik podřimuje v lotosovém sedu vedle mojí postele a okolo na zemi pospává skupinka přátel, kteří se rozhodli tu se mnou nocovat. Za ruku mě drží kamarádka Míša, převzala štafetu ve bdění po Adžikovi. Je čas se napít. Obtížně zvedám hlavu a žaludek mám stažený strachem. Míša mě musí podpírat a vodu mi dávat po lžičkách. Osm lžiček!

Myšlenky mi těkají a snažím se vzpomenout, co se vlastně stalo. Vše je v útržcích a v mlze. Kolaps při přejezdu horského sedla, vyšetření na vojenské základně, další kolaps v kempu. Kusy dne chybí a detaily mi unikají. Děsí mě to, nikdy v životě jsem „okno“ neměla. Dvacet minut je pryč a já se zoufale pokouším kopírovat Míšu: „Nádech, výdech, nádech, výdech“, šeptá mi a naznačuje, co mám přesně dělat. Připadám si najednou jako malé dítě závislé na dospělých okolo.

Upřeně se dívám Míše do očí a držím se jich pohledem. Nejprve oči Adžika, teď Míši. Oční kontakt se pro mě stal pomyslným lanem, co mě pevně poutá k životu. „You are strong, everything is gonna be OK!“, doznívají ke mně v duchu Adžikova slova. Vteřiny uvolnění a zklidnění přesto střídají další záchvaty úzkosti, pláče a dušení se. Zběsilé a přerývané dýchání způsobuje, že mozek začíná bláznit. Říkám nesmysly, chvílemi jakoby opouštím své tělo, mluvím v duchu se svými nejbližšími v Praze a smlouvám s Bohem, Buddhou a Vesmírem o život.

Až do čtvrté ranní se opakují chvíle s kyslíkem a bez něj, chvíle zklidnění a chvíle hrůzy. S blížícím se ránem ale téměř nepozorovaně začínám opravdu přivykat nadmořské výšce a lépe dýchám i bez kyslíkové bomby. Přemáhá mě obrovské vyčerpání a upadám i přes veškerou snahu zůstat vzhůru do horečnatého spánku…

O devět hodin později, po lékařské prohlídce a doplnění tekutin v místní nemocnici a po úspěšném sestoupení do „nížiny“ 3.300 metrů nad mořem, jsem již schopná sama dýchat a s oporou chodit. Poslední večer před odletem trávím s českými i himalájskými přáteli v domě našeho učitele buddhismu. Komunikace v angličtině živě běží, popíjíme místní sladký černý čaj a všechno je jako dřív.

Nikdo se k prožité noci nahlas nevracíme, jako bychom navzájem věděli o rozjitřených emocích toho druhého a o tom, že jsme společně zažili něco tak silného, že není možné to vložit do slov. A tak jen mlčky usrkávám horký čaj a ona noc ve stanu uprostřed Himalájí jakoby se vůbec nestala.

 

"Píšu, abych tím podporovala lidi trpící dlouhodobým nebo chronickým onemocněním v jejich cestě k seberealizaci, plnění svých snů a v úspěšném překonávání každodenních těžkosti a omezení. Inspiraci nacházím ve vlastní zkušenosti současného života s vážným onemocněním a v předchozí dvacetileté poradenské a psychoterapeutické práci." Můj příběh si přečtěte zde >>