Irena PokornáVětšina bezdětných žen se shodne na tom, že jedny z nejvíc nepříjemných otázek a reakcí, které mohou od okolí dostat, se týkají právě jejich ne-mateřství. A to nezávisle na tom, jestli jde o ženu, která se právě snaží otěhotnět, ale nedaří se to, anebo jde o ženu, která se rozhodla z jakéhokoli důvodu děti nemít, či o ženu, která to ještě vůbec neřeší. Ať už jde o sebelépe míněný dotaz, komentář plný zájmu nebo tu nejlepší radu, je pro ženu minimálně zásahem do jejího soukromí a citlivého osobního tématu.
„Už máš také děti? Je to taková radost, viď?“ „Tak kdy plánujete rodinu?“
„Máš nejvyšší čas! Aby pak nebylo pozdě…“
„Jé, Ty už jsi těhotná!?“
Na druhou stranu se domnívám, že není východiskemtabuizování tématu. Spíše ale než pokládání otázek ženám,pomůže v první řadě snaha o porozumění rozmanitým důvodům, které vedou k tomu, že ženy nemají vždy děti, leckdy náročné cestě k jejich početí a bližší představě životabez dětí.
Porozumění potom bude skvělým pomocníkem na cestě vedoucí tomu, že člověk už bude vědět kdy, zda a jak na toto téma před ženou reagovat a jak s ní o něm hovořit.
Od dřívějších dob sice uplynulo mnoho vody a lidé mohou o svých životech svobodně rozhodovat, ale není pochyb o tom, že v nás přirozeně některé potřeby, očekávání a danostijsou hluboce biologicky i společensky zakódované. A jednou z těchto potřeb, vývojových úkolů a stěžejních životních milníků je založení rodiny a přivedení dětí na svět.
Pro ženu, které se ale nedaří anebo nepodaří tato očekávání naplnit, může být bezdětný způsob života jak sám o sobě, tak z hlediska pohledu okolí značně frustrující. A překážek na cestě za cílem „založit rodinu“ v posledních desetiletích přibývá: nenalezení vhodného partnera, neplodnost, zdravotní, ekonomické či jiné důvody vedoucí k bezdětnosti apod.
Odmalička vnímáme, že přivést na svět dítě je hlavním životním smyslem, vnitřním naplněním, seberealizací a pokračováním nás samých. Stát se rodičem považujeme za samozřejmou součást naší dospělosti a života, bez níž by náš život nebyl „celý“.
Bezpochyby ale v posledních desetiletích páry mají větší možnost se rozhodovat o rodičovství: o jeho načasování, o počtu dětí, o podobách soužití, o následném rozdělení rolí v rodině. Již také není neobvyklé, že se jednotlivec nebo pár rozhodne děti nemít.
Právě proto, že mateřství je natolik přirozenou a očekávanou součástí života každé ženy, leckdy blízké či vzdálenější okolí ženy předpokládá, že je to téma, na které je automatické pokládat otázky. Může se tak snadno stát, že reagujeme na to, že žena ještě nemá děti, ale vůbec nedohlédneme intimitu a komplikovanost tématu a to, jaké pocity tím u ženy můžeme nechtěně vyvolat: např. pocity studu, méněcennosti, nejistoty, viny, smutku, vzteku, zklamání atd.
K dotazům a otevírání debat na toto téma přispívá i to, že jenapř. pro starší generace obtížně srozumitelné a akceptovatelné, že žena mateřství např. odkládá, nebo dokonce zvažuje, zda děti bude mít. Ale současný ekonomicky i sociálně komplikovaný svět k tomu mladé lidi přirozeně přivádí.
Ať už žena nemá (nebo „zatím“ nemá) děti z jakéhokoli důvodu, touto otázkou na to upozorníme a zní to tak, že by je mít už „měla“. Zároveň ale velmi často okolí neví, čím žena právě prochází, a zdánlivě neškodný dotaz se může trefit do bolavého tématu:
Ačkoli medicína dělá maximum a mnoha ženám se podaří otěhotnět již v počátcích léčby, vždy je situace pro ženu (a muže) velkou zkouškou. Veškeré životní zacílení a životní náplň páru se po čas léčby (a čas před ní) zúží jen a jen na snahu o početí. Tím, že se nejedná o dny, či týdny, ale o měsíce až roky, je pár vystaven po dlouhou dobu a opakovaně jak frustraci z nenaplnění potřeby stát se rodičem, tak pocitům selhání a neschopnosti. Hraje zde svou roli i pocit viny, sociální izolace a také je postižen sexuální život páru, který se leckdy zúží z vášně na účelný akt v čase plodných dní.
Mnoho žen zažívá v procesu léčby kvůli dlouhodobé frustraci, zátěži a vlivem hormonů těžké depresivní stavy.Žena zároveň až do konce snažení o dítě může jen obtížně dojít ke smíření. Vzniká tak bludný kruh doufání a naděje, obrovské snahy a zároveň každoměsíčního zklamání a nové ztráty. Na tlaku na psychiku se zásadně podílí také to, že k mateřství je vázán pocit základního životního naplnění a smysl vlastní existence.
Frustrované páry se pochopitelně potom často nemají chuť ani odvahu setkávat s přáteli, a to zejména s těmi, kteří mají děti. Nejde o nepřejícnost, ale o riziko, že někdo na toto téma přivede řeč, a zároveň jde o bolestnou konfrontaci s tím, že „ostatním se to povedlo a nám ne...“
Bezdětnost není jenom jedna, ale má mnoho podob, vyplývajících z důvodů, které k ní vedly. Dělí se základně na „nedobrovolnou“ (pár, který nemůže mít děti z biologických a zdravotních důvodů, viz výše) a „dobrovolnou“ bezdětnost(páry, nebo ženy, které se pro bezdětnost „rozhodly“). Je mezi nimi ale velmi tenká hranice a sama z odborného hlediska považuji za lepší pojmenovat konkrétnější podoby bezdětnosti, které by bylo obtížné zařadit do jedné ze dvou škatulek, a pro něž by byl pojem „dobrovolná bezdětnost“velmi zavádějící.
Věk žen při početí dítěte se posunul až do pozdějšího věku. A leckdy se stane, že ženy nestihnou počít děti včas a potom už to není biologicky možné. Stává se to v důsledku nenalezení vhodného partnera, nebo kvůli odkládání těhotenství: potřebadostudovat, začít s kariérou a vytvořit tak ekonomické a sociální zázemí atd. Současný svět dává také možnost cestovat, pracovat v cizině, jakkoli se rozvíjet a hledat sebe sama ještě před tím, než se žena pustí to rodinných povinností.
V situaci, kdy žena např. trpí dědičným vážným onemocněním anebo genetickými dispozicemi, které nechce dítěti „předat“, se žena často rozhodne nemít děti za každou cenu a mateřství se vzdát. Může se jednat o jakékoli dispozice k různým diagnózám, kdy nikdy není jistota, zda jimi dítě nebude také trpět. Takové rozhodnutí je velmi těžké, zároveň je na místě mít k němu velký respekt a vnímat jeho zodpovědnost.
I toto bývá zodpovědnou ale velmi obtížnou volbou. Pár, který se rozhodl nepřivést dítě na svět pro nedostačující podmínky, nemůžeme upřít velkou ohleduplnost a to, že poctivě myslí dopředu na to, co by pro dítě mohlo nastat a chce tomu předejít i za cenu vlastní velké ztráty: ztráty rodičovství.
Dnešní mladí lidé při rozhodnutí o rodičovství zohledňují i současný stav civilizace, ekologické problémy, anebo vnímají svět jako příliš agresivní, materiální a nejsou s ním v souladu. Obávají se, v jakém světě dítě bude vyrůstat a žít, a nechtějí tomu své dítě vystavit. I tuto volbu jsme, domnívám se, povinni respektovat a rozhodně ne se tomu např. vysmívat.
V době, kdy jsou na mateřství a výchovu dítěte kladeny extrémně vysoké nároky, může být strach ženy, že v roli matky selže, tak ochromující, že se rozhodně děti nemít. Některé z těchto žen se obávají, aby nepřenesly na dítě svá vlastní traumata, která zažily ve své rodině. Také sem mohou patřit ženy, které trpí některou z psychiatrických diagnóz, a bojí se, jaký dopad by to mělo na jejich dítě. Ve všech těchto případech bych doporučila ženě konzultaci s psychologem, aby měla šanci zjistit, zda jde o obavy podložené, nebo o úzkost, kterou je možné vyléčit.
Poslední skupinou bezdětných žen jsou ženy, které se cítí být nadané více pro zaměstnání, či jiné životní naplnění, než pro mateřství. Na život těchto žen je často nazíráno jako na nepřirozený, v nepořádku a s nepochopením a bývají celoživotně označovány za sobecké, bezcitné, nemyslící na další generace apod. Žít s touto „nálepkou“, resp. předsudkem potom pro ně není vůbec snadné a měli bychom myslet na to, že ženy rozhodně být vůbec takové nemusí.
Můžeme se leckdy mylně domnívat, že když se žena sama rozhodne děti nemít, tak jak je popsáno výše, je to pro ni celoživotně mnohem snazší než pro ženu, která dítě mít nemůže. Není tomu ale tak! Bezdětnost až na výjimkyzpůsobuje většině žen prožitek zásadní životné ztráty.
Každá bezdětná žena musí projít všemi fázemi vyrovnávání se s touto situací (od truchlení až po smíření) a do konce života se jí mohou vracet pocity, které s bezdětností v životě ženy úzce souvisí: frustrace z nenaplnění potřeby stát se matkou, pocity selhání a neschopnosti, pochybnosti o smyslu vlastní existence a o svém ženství, pocit ztráty velké životní radosti, sebevědomí a také ztráta zásadního společného tématu ve vztahu s ženami – matkami.
Domnívám se, že každý člověk společnosti a svému okolí „přináší“ mnohé a život bezdětné ženy je stejně hodnotný a může být šťastný a naplnění ve všech ohledech, tak jako životy ostatních. S tím rozdílem, že bezdětné ženy k tomuto pocitu a postoji musí leckdy ujít dlouhou a náročnou cestu.
Pojďme si teď představit, že se setkáme s některou z těchto žen. Jistě vás nyní stejně jako mě po přečtení výše uvedených řádků napadne, že otázka na těhotenství a mateřství je velmi citlivou záležitostí a že je třeba ji vždy nejprve hodně zvážit.
Pro ženu je také velmi náročné odpovědět a autenticky reagovat, o to víc, když je přítomno více lidí anebo nejde-li o bezprostředně nejbližší okolí. Anebo pokud není ještě ve fázi, kdy se se svou situací již vyrovnala a mohla o ní hovořit s klidem a vnitřní jistotou.
Hlavním důvodem, proč je pro ženy obtížné o dětech mluvit, jsou pocity studu, obavy z reakcí a nepřijetí ze strany okolí, nebo naopak lítostivých pohledů a zaměření se na její „mateřství“.
Pokud jde o vaši blízkou kamarádku, nebo blízkou příbuznou, potom zpravidla nemáte potřebu se ptát a jistě víte, jakým životním obdobím právě prochází a jak se k tématu dětí dlouhodobě staví. Buď o tom s vámi hovoří, nebo toto téma chce sdílet jen s někým, případně vůbec s nikým. Anebo zrovna vůbec není téma dítěte ještě na paškálu dne.
Můžete téma čas od času „nadhodit“, ale respektujte, pokud o tom žena nebude zrovna chtít hovořit. Důvěřujte vašemu vztahu a vaší blízkosti a tedy i tomu, že se na vás ve vhodný čas obrátí.
Máte-li jako blízký člověk o ženu obavy, nebo její potenciální mateřství ovlivňuje i váš život, a žena s vámi toto téma nekomunikuje, pokuste se najít vhodný prostor, kde spolu budete sami, a citlivě se ženy zeptejte. Nabídněte možnost si o tom s vámi promluvit.
Pokud nemáte s dotazovanou ženou blízký vztah a nejste v pravidelném kontaktu, zvažte, zda je nutné tuto otázku vůbec pokládat. Pakliže by šlo jen o „konverzační“ otázkunapř. na třídním srazu po letech, nebo o otázku ze „zvídavosti“ při setkání širší rodiny, nebo dokonce ženu vůbec neznáte, potom radím od dotazů upustit.
Zpravidla každá žena, která je matkou, by mateřství velmi přála svým dcerám, kamarádkám, nebo jakkoli jinak blízkým ženám. Navíc bezpochyby ženy, které jsou matkou, mají širší životní zkušenost s mateřstvím než ženy, které matkami nejsou. Vzniká tak leckdy i potřeba tuto zkušenost bezdětným ženám předávat a přinášet jim svůj názor, nabízet návody a rady atd.
Tato potřeba je plně pochopitelná a může to být pro vás velmi těžké. Každou matku budou napadat např. rady jako “nemůžeš se přeci vzdát něčeho tak úžasného jako je mateřství”, nebo “budeš úžasná matka” nebo “určitě by ti k otěhotnění pomohlo to a to“.
Může vás také uklidnit fakt, že snad každá žena téma vlastního mateřství promýšlí a prožívá, informovanost a možnosti jsou v dnešní době také velké a žena od svých blízkých potřebuje zejména cítit, že ji považují za plně kompetentní k vlastnímu způsobu života a k činění zodpovědných rozhodnutí týkajících se jejího mateřství, cesty k němu i jeho volby.
Podobné je to s dáváním nadějí, u kterých nevíme, zda jsou naplnitelné, nebo vyhlížením a dotazováním se, zda žena již otěhotněla, nebo změnila svůj názor. To vše může (byť míněno v nejlepší víře) způsobit, že se žena ve výsledku raději stáhne stranou.
Cílem je pomoci ženě ke klidu, přijetí situace a získání sebevědomí právě v té situaci, ve které se ocitla, nebo kterou zvolila. A k tomu nejvíce pomůžete nikoli radami, ale za pomoci naslouchání, empatie a snahy o porozumění.
Pokud sama procházíte něčím z výše popsaného a tento článek se vás osobně týká, jistě si sama kladete otázku, jak se sama nejlépe můžete vypořádat s dotazy na téma vaší „dětnosti“ či „bezdětnosti“.
Základem je vždy váš respekt k sobě samotné a k potřebám, které v daném období máte. Pokud jste právě v procesu např. asistované reprodukce, nebo jste se zrovna dozvěděla, že nemůžete mít děti, anebo si prvně v životě připouštíte myšlenku, že děti možná nebudete mít z jakéhokoli jiného důvodu, potom jste v tom nejcitlivějším čase.
A v něm je zapotřebí se chránit, získat si čas sama pro sebena to, abyste se se svou ztrátou mohla sama, resp. spolu s partnerem vyrovnat. V této době je přirozené, když se necítíte na sdílení se svým okolím a pečlivě volíte, s kým mluvit a s kým ne. Někdy je i bezpečnější v tomto obdobíraději zvolit rozhovor s někým neutrálním, např. s terapeutem.
Na otázky okolí se dá odpovídat různě: můžete si připravit univerzální odpověď, která naplní očekávání dotazujících se a pro vás nebude ohrožující. Můžete téma také odmítnout s tím, že o tom „nyní hovořit nechcete“. A později, kdy se vám podaří si téma zpracovat a přijmout svou životní situaci, budemožné se svěřit nejbližším a rozhodnout se, zda a jak postupně hovořit i se širším okolím.
Vždy platí to, že je třeba se nejprve postarat o svou psychiku, najít znovu pocit jistoty, vlastní hodnoty a hodnoty svého života. Sžít se s jakoukoli životní ztrátounení vůbec snadné a může to trvat roky. A téma dětí bude vždy tím, které je svým způsobem citlivé. Ale nemělo by způsobit celoživotní sociální izolaci, pocit nedostatečnosti, nebo ztrátu smyslu života.
Hodnota každého z nás totiž spočívá v různých oblastech, nejen v tom, zda jsme rodiči, nebo ne. Životní naplnění, pocit štěstí a smysluplnosti života se nachází v mnoha dalších oblastech a rovinách a stojí za to je nalézt!
Pro Tchibo Blog, Mgr. Irena Pokorná, dne 28.8.2020
