Povídka Všichni to na mě uvidí

Sára se loudala po studené školní chodbě. Čím blíž tělocvičně byla, tím tlustší a neohrabanější si připadala. Máma jí ráno odmítla napsat na tělocvik další omluvenku a navrch dostala kázání o tom, že „snídat se přece musí“. Vůbec mi nerozumí, pomyslela si Sára a do očí se jí vlily horké slzy, copak nevidí, že takhle tlustá jsem všem akorát tak k smíchu?

Žaludek se jí zhoupl trémou a píchlo ji v dlaních, jako vždycky, když se něčeho moc bála. Mozoly na rukou jí připomněly minulý propadák při šplhu na tyči, kdy už se nemohla udržet a dolů neohrabaně sjela. Ještě teď cítila, jak jí jindy ledová kovová tyč pálí v rukách a za nehty jí zalézá lezecká křída…

Zabraná do myšlenek zatáhla odevzdaně za těžké dveře a zatuchlý vzduch ji praštil do nosu. Lítačky za ní několikrát nahlas zavrzaly a pocity studu, bezmoci a ponížení v ní najednou plně oživly. Nezhubla jsem od minule ani gram, panikařila v duchu Sára, všichni to na mně uvidí!

Prolétla rychle očima okolní ruch a až když viděla, že holky už převlečené odchází v hloučcích do tělocvičny, zrychlila krok s úlevou, že se bude se moci převléct sama a nikým neviděná. Smrad šatny jejímu rozhoupanému a prázdnému žaludku moc nepomohl, sakra, to je hnus!, zaklela v duchu nad směsicí potu, zutých bot a starého hadru na vytírání podlahy.

Fofrem na sebe hodila volné legíny a vytahanou mikinu, i když byla stejně přesvědčená, že svoje kila navíc tím zakrýt nedokáže. Když si zavazovala druhou tkaničku, uslyšela hvízdání píšťalky a hrdlo se jí sevřelo. S hrůzou, že dostane rozehřívací kolečka navíc, vystřelila z posledních sil k tělocvičně, kde se pokusila nenápadně zapadnout mezi sprintující spolužačky.

Dupání bot na skřípajících parketách se odráželo od stropu i ode zdí a připomínalo dusot rozzuřeného stáda. Zoufale toužila ostatním stačit, když si s hrůzou uvědomila, že se sotva vleče a nohy jí neposlouchají. Začalo jí hučet v uších, na čele jí vyskočily studené kapky potu a svět okolo se zatočil. K smrti vyděšená a vyčerpaná se zachytila žebřin a opřela si o ně hlavu a záda.

Pomozte mi!, zakřičela, aniž by vydala hlásku, a všechno kolem ní se pomalu ztratilo v černé mlze. Dění v tělocvičně utichlo a vyděšené pohledy dopadly na bledou na kost vyhublou Sáru, jejíž průsvitná postava se neslyšně sesunula na podlahu…

"Píšu, abych tím podporovala lidi trpící dlouhodobým nebo chronickým onemocněním v jejich cestě k seberealizaci, plnění svých snů a v úspěšném překonávání každodenních těžkosti a omezení. Inspiraci nacházím ve vlastní zkušenosti současného života s vážným onemocněním a v předchozí dvacetileté poradenské a psychoterapeutické práci." Můj příběh si přečtěte zde >>