Irena PokornáSedím druhým rokem na židli, která má jen dvě nohy. Kinklá se pode mnou, někdy víc, jindy méně, ale přesto je třeba tak neustále vyvažovat a chytat balanc. A samozřejmě také pečovat o dvě zbývající nohy, o které je můj současný život plně opřený. Jsou obě pevné, ale nemoc už párkrát zkusila jejich dříve zdravé silné dřevo prožrat a udělat v nich dírky jako od červotoče. Jinými slovy, nesmím usnout na vavřínech a nechat vše plynout beze snahy a starosti o svou “židli”.
Nestěžuji si. Jen je třeba mnoho sil, vůle a vytrvalosti na vyrovnávání všech disbalancí, opakovaného chytání nové rovnováhy a také na “výrobu” nových náhrad za ony dvě úplně chybějící “nohy”. Někdy to jde, jindy zavrávorám, sem tam skončím na zemi. Ale nejsem na to sama! Mám okolo sebe úžasné “truhláře” a “restaurátory”, kteří mi pomáhají židli opravit…
Stejně jako židle potřebuje mít čtyři nohy proto, aby se na ní dalo stabilně a pohodlně sedět, potřebuje i život každého z nás mít své čtyři pilíře, na kterých naše žití bezpečně stojí, resp. sedí. Pokud totiž sedíme na „židli“, které chybí jedna či více nohou, nelze sedět bez rizika, že spadneme.
Přirovnání života k židli o čtyřech nohách pro mě bylo vždy velmi výstižnou metaforou. Používala jsem ji při terapeutické práci, i ve svém osobním životě. Připomínala mi to, že je potřeba mít v životě zahrnuté všechny důležité oblasti, protože když některá z nich dočasně zmizí, stále jsou tu ty tři, které člověka udrží a podepřou.
Během nemoci, kdy se mi životní rovnováha obzvlášť vychýlila, na “židli” myslím o to častěji a uvědomuji si, jak se nemoc promítla do každého roky stavěného životního pilíře a jak žádná noha mé “židle” nezůstala stejná. Lze v této situaci buď rezignovat a zoufat nad ztrátami, nebo postupně znovu začít svůj život “restaurovat” a měnit.
V metafoře života a židle lidé uvádějí jako ty čtyři zásadní „nohy“ různé životní oblasti. Ale zpravidla bychom se mohli shodnout na tom, že jsou životně nerjdůležitější tyto:
- partnerský vztah/rodina,
- práce/smysluplná životní náplň a zdroj obživy
- vztahy s přáteli, příbuznými, resp. našimi blízkými
- zájmy, osobní rozvoj, naplňující a radostná činnost
Někteří mezi tyto čtyři hlavní zahrnují i zdraví. Ale já mám spíše pocit, že zdraví je něčím, na čem stojí celá židle. Není jen “jednou její nohou”, ale je něčím mnohem základnějším. Vnímám jej jako pevnou „podlahu“ pod židlí, která nesmí mít díry a hrboly, nebo která třeba neexistuje vůbec. Židle těžko bude stát ve vzduchoprázdnu, potřebuje sama mít na čem stát. Až díky pevným základům v podobě zdraví a fyzických sil je totiž možné řešit, na co si člověk sedne a jaká bude ta jeho “židle”.
Opěrkou židle potom může být to, co nám dává v životě psychickou stabilitu, oporu v zádech a co každému z nás usnadňuje žít. Pro někoho je to víra, pro jiného životní filosofie a přesvědčení, pro dalšího jsou to finance a materiální zajištění.
Samozřejmě každý z nás může vnímat významnost každé životní oblasti trochu jinak, ale podstatné je v tomto přirovnání fakt, že není nejlepší cestou zaměřit se v životě jen na jednu věc a ostatním se nevěnovat. Pokud totiž o tuto oblast života přijdeme (ať už je to zaměření pouze na práci, nebo jen na partnerský život), padá náš život celý.
Naopak, máme-li dokonce pětinožku, nebude ztráta jedné “nohy” koncem všeho, protože ostatní to pomohou vybalancovat. Samozřejmě ale také jen v situaci, že “nohy židle” nejsou křehká párátka, ale opravdu léta vznikající a opakovaně renovované dubové špalíky😊
První noha židle: PRÁCE, aneb můj dřívější smysl života
Když jsem před dvěma lety kvůli atace nemoci musela odejít ze dne na den z práce, vnímala jsem jako největší ztrátu v celém kontextu života právě toto. Práce (čili psychoterapie na “volné noze” plus letitá terapeutická a sociální práce plus metodicko-strategické aktivity v Domě tří přání - úžasné neziskovce poskytující odbornou pomoc ohroženým dětem a rodinám v krizi) pro mě byla zároveň zájmem, koníčkem, smysluplnou životní aktivitou, seberealizací, rozvíjením se v profesi a též prostorem pro blízké vztahy s kolegy a potkávání zajímavých lidí na stejné “vlně”.
Věnovala jsem jí po dobu skoro 20ti let většinu svého času, sil i bohužel v závěru i svého zdraví. Bavila mě nejen práce s lidmi, ale i překonávání leckdy velkých překážek ku prospěchu dětí, kterým jsem měla šanci alespoň trochu usnadnit život. Být po boku a k dispozici ať už dítěti, nebo dospělému v momentě jejich nejtěžšího životního období a vidět, jak bojují s nepřízní “osudu” a dělají obrovské kroky a změny k lepšímu, to je pro pomáhajícího odborníka ctí vidět, být u toho a participovat na tom.
V tu chvíli sami neřešíte sami sebe, to, jestli vám je tak či onak, ale plně věnujete pozornost, péči a podporu tomu druhému a děláte všechno, co je ve vašich odborných i lidských silách, aby “bylo lépe”.
Měla jsem možnost nejen pracovat s desítkami, vlastně nakonec stovkami klientů, ale dostala jsem i šanci doslova na zelené louce vybudovat (spolubybudovat) nové zařízení poskytující rodinnou terapii, byla jsem aktivní u důležitých legislativních procesů směřujících ke zlepšení ochrany ohrožených dětí, zažila jsem si také, jaké to je vést tým a celé zařízení, mnohé jsem se naučila a hodně jsem toho mohla ovlivnit a vytvořit. Nebylo by tomu tak bez mých “učitelů”, bez báječných kolegů a bez organizace, která chce jít kupředu a usiluje o dobrou věc.
Leč, neznala jsem hranici, kdy už mám zabrzdit. Roky jsem neposlouchala, co po mně chce tělo, že už jdu moc přes bolest a jiné symptomy, že jsem dlouhodobě v pro mě až příliš velkém stresu a že si nakládám mnohem víc, než bylo nutné. Dostávala jsem zpětné vazby a upozornění od blízkých, že mám zpomalit a víc se starat o sebe, že se moje přílišná zodpovědnost, sebekritičnost a perfekcionismus začínají obracet proti mně a že takhle nelze dlouho fungovat.
Zažila jsem mnoho pádů na neschopenku ve stavech absolutního vyčerpání, snažily se mě zastavit opakované úrazy a symptomy mě mnohokrát přivedly k lékařům. Bohužel nikdo za celou dobu neuměl pojmenovat, že trpím autoimunitním onemocněním a že je třeba se léčit.
V posledních měsících v práci jsem už věděla, co mi je, a věděla jsem také, že už dlouho nevydržím pracovat. Dva klouby byly pryč, omemocnění páchali škody dál, píchala jsem si chemoterapeutika (imunosupresiva), brala tvrdé opiáty na bolest atd. Ale za každou cenu jsem chtěla dovést do konce spolupráci s klienty a chtěla jsem vše po sobě předat kolegům, aby organizace můj odchod “neodnesla”. Stihla jsem, co jsem si předsevzala, a ze dne na den jsem odešla na neschopenku s vědomím, že už se nevrátím. Že jsem na tom tak mizerně, že bude zázrak, když léčba vůbec někdy zařídí remisi.
A tak, když tahle noha židle - tento vypiplaný dubový špalek pod mým sedátkem - z čista jasna zmizel, zakymácela se židle celá. Dlouho jsem to vnímala jako fatální ztrátu a dlouho se mi nedařilo přijmout fakt, že jsem o ni přišla. A zároveň jsem jen málo myslela na ostatní nohy židle!
Nyní se věnuji psaní, ale doposud to jako pevnou a plnohodnotnou nohu židle ještě nevnímám a ještě nemám odvahu se o ni opřít celou vahou. Tedy, jedna noha je sice stále pryč, ale existuje z ní už alespoň zárodek. Věřím, že se mi postupně podaří se „živit“ odbornými články, že vydám knihu a že tenhle blog se stane s přibývajícím množstvím článků místem, kde další pacienti najdou pochopení, sounáležitost a hlavně naději a pocit, že nejsou sami a že mohou spokojeně žít, byť na hodně jiné „židli“.
Druhá noha židle: TO, co mě baví...
Postupně jsem začala pociťovat ale také mnoho dalších ztrát: měla jsem co dělat, abych byla finančně i prakticky soběstačná, abych zvládala běžné úkony a povinnosti, uvědomovala jsem si, že vše, co mě dříve těšilo a naplňovalo můj život (sport, různé semináře a kurzy, jóga, cestování, kultura atd.), je nedosažitelné anebo realizovatelné jen za mnohonásobek energie a za cenu plného vyčerpání.
Tedy, druhá noha židle, ta “zájmová“, poskytující zábavu a radost, osobnostní rozvoj, naplňující volný čas, byla najednou také pryč. Přiznávám, že i v této oblasti se nadále teprve orientuji, a hledám, co bude tím, čemu se budu moci a chtít věnovat. Zkouším, trochu tápu a začínám alespoň u toho, že si dělám radost drobnými maličkostmi a chvilkovými radostmi. Čtu, sleduji filmy, pravidelně medituji, zkouším psát povídky a chodím na kurzy tvůrčího psaní. Sem tam si jdu zaplavat a občas si střihnu saunu, která mi sice zdravotně dobře nedělá, ale mám ji prostě ráda.
Ale mnohé z toho, co jsem měla nejvíc ráda a na co jsem se těšila, ať už cestování s mou ženou, výpravy do buddhistických zemí s přáteli, anebo všechny možné aktivity, které byly kromě radosti také pojítkem v partnerském vztahu (sjíždění divokých vod, treky, lyžování, práce na chalupě, večerní kultura…), to vše nadále postrádám, stýskám si po tom a nejsem ještě odhodlaná to “nahradit” jinou činností.
Což je vlastně ten nejzásadnější krok, který člověk při změně života musí udělat: opustit to staré, přestat snít o nereálném a sentimentálně vzpomínat a místo toho přijmout nový otevřený prostor pro něco jiného, byť zdánlivě “menšího”. Věřím, že v budoucnu se mi podaří i tenhle krok udělat. Prozatím si ještě někdy naběhnu, když se pokusím udělat něco „po staru“: delší výlet, více aktivit v jednom dni, posekat trávu na chalupě, zbrousit starý nátěr lavice u chalupy, vydat se na celodenní seminář nebo kurz apod.
Výsledek je vždy stejný: uvědomím si, že mozek vymýšlí a očekává vše takové, jaké to bylo dřív, ale tělo už to nedává. Nesmlouvá a prostě odpadne v jakékoli fázi nevhodně zvolené nebo špatně načasované aktivity a musím si jít lehnout a nabrat síly. A učit se znova a znova lépe plánovat: všeho pomálu a zřídka, pracovat s režimem dne, s načasováním, s limity. Většinou se mi to daří, ale v novém kontextu a situaci nadále padám do starých očekávání.
Na tohle téma se už několik měsíců peru s e-bookem, ve které o zacházení s energií a omezeními píšu. A možná není náhoda, že e-book ještě není hotový, možná má prostě vyjít až ve chvíli, kdy sama už budu schopná vždy a spolehlivě své síly akceptovat a řídit se jimi vždy…
A pokračování příště! 🕕
Budou Vás v příštích dnech čekat další "dvě nohy židle": rodina a přátelé. Těšte se, čtěte a sdílejte💛 A hlavně: držte se a pečujte o svou "židli" a každou její nožku 🙏🏻
Vaše
